Vztah a přátelství

24. května 2015 v 23:49 | Citronek |  Přítomnost
Před několika dny mi jistá osoba zasadila brouka do hlavy. Přemýšlím každou volnou chvíli nad otázkou přátelství či vztahu. Co se týká vztahu považuji se za nováčka, dělám základní chyby, které se snažím napravit až když je pozdě. Mnohokrát je s největší pravděpodobností zopakuji, neboť mi hned na poprvé nedojde, že je to chyba. Mám rozlišný smysl pro humor a málokdo ho tak pochopí. Přijmu jakoukoli kritiku na svojí osobu, bude-li se týkat nedostatků ve vztahu, když mi však, ale někdo řekne, že nevidí výhodu plynoucí z mého přátelství tak v tu chvíli je to pro mne signál, že je něco špatně.
Možná až moc hrdě dokážu o sobě prohlásit, že pravým přítelem jsem již deset let. Během této doby se stalo spousta věcí, řešilo nespočet chyb, ale ten opravdový přítel nikdy neodešel. Jaká je tedy výhoda, která plyne z mého přátelství? Pochopíš-li můj smysl pro humor a dokážeš-li se smířit s mými chybami, budu ti oporou ve chvíli, kdy to budeš nejvíc potřebovat. Budu oporou nejen pro tebe, ale pro celou tvoji rodinu. Tvůj problém bude i můj problém a společně budeme nalézat řešení a nejen ledajaké řešení! Nenechám tě padnout na dno, protože se vydám i po tom nejtenčím ledě, abych tě chytla za ruku a dokázali jsme si tak, že jsme tu jeden pro druhého.
Pokud je pro tebe tohle málo, pokud i přesto nevidíš, že pro opravdového přítele dokážu jít i na druhý konec republiky - potom mne neznáš a přesto soudíš. Dokážu uznat chybu, dokážu jí napravit, ale co nedokážu v životě zkousnout je fakt, že mne nějaká osoba označí za špatného přítele. Třeba nemám čas se někomu věnovat tolik jak si přeju, ale věřím, že ti pravý kamarádi vědí, že pokud mají problém vše ostatní jde v tu chvíli stranou. Pokud s tímhle dokážeš pracovat, pokud tomuhle dokážeš uvěřit, poté už opravdu nechápu některé lidské výstupy.
Hledáš-li chyby na druhých, aby sis je nemusel ze strachu pustit do svého života - jsi Ty tím nešťastným, nikoli osoba, kterou označuješ za špatnou.
 

Otevřená mysl

21. května 2015 v 1:10 | Citronek |  Přítomnost
Několik minut po půlnoci a můj spánek vyhnala obava, že tě opět ztrácím. Těžko napravit ze dne na den křivdy minulosti. Každým svým slovem mi přijde, že tě od sebe odháním a přitom se tolik snažím o opak. Dokázat ti, že je vše jinak. Tolik se toho událo a dlouhou dobu mi trvalo hledat především sebe. Říkáš, že si protiřečím, ale není tomu tak. Vše je ve skutečnosti úplně jinak, jen je teď těžké vše vysvětlit. Nevidím tvé reakce a každé slovo se dá pochopit tisíci způsoby.
Paradoxní však je, že ani tisíce slov nestačí k popsání jednoho pocitu. Držet se dál od tebe několik měsíců, pouze za předpokladu smazat a spálit vše co s tebou bylo spojené a i tyto kroky nebyly dost silné na to, aby mne od tebe udržely dál. Chyběla jsi mi, každý den vstávat s nadějí, že třeba za několik týdnů na vše zapomenu bylo naivní. Neuvěříš kolikrát mi bylo předhozen fakt o mé neuzavřené minulosti. Snaha se dostat z koloběhu do kterého se mi povedlo se zaběhnout mne stála více než jsem sama čekala. Až teď, kdy opravdu vím, že je vše jinak a věřím především sobě, ti můžu ukázat moje pravé Já, než bylo utopeno v chmurných představách a výčitkách z vlastních chyb.
Víš oč mi jde? Chci tě poznat, víc než z těch maličkostí které mi utkvěli v paměti. Tolik o tobě ještě nevím a přitom chci viset na každém tvém slově, když o sobě začneš mluvit. Chci poznat každý tvůj úsměv a utápět se v každém tvém pohledu. Chci propadnout té myšlence, že jsem v tvé přítomnosti a zastavit čas. Vše je však naopak. Čas s tebou ubíhá tak rychle a každou věc, kterou chci na tobě poznat zazdím snahou držet si tě od sebe dál. Nemusíš mi teď věřit jediné slovo, důvěra je dost křehká věc na to, aby se dala získat zpět za pár dní. Vše má své vysvětlení, své správné a pravdivé vysvětlení. Až tě uvidím a budu vidět tvé reakce, vysvětlím ti cokoli na co si vzpomeneš.
Přeješ si vysvětlit mé okolí? Mám okolo sebe spousty lidí a přitom mám myšlenky celé dny jen na tebe. V poslední době většina úsměvů je díky tobě. Vrátila jsi mi energii, která se ztratila po tvém posledním odchodu. Vždyť právě Ty jsi důvodem, proč mi myšlenky nedají spát a přemýšlím každou chvíli nad tím, jak ti ukázat, že vše je jinak než si pamatuješ. Samozřejmě mi o něco jde. Jde mi o tebe, jen nevím a bojím se, že ani neumím tenhle cíl dovést do konce. Mluvila jsi o osudu a to mne zmátlo a vedlo do úplně jiných kolejí.
Těším se, až tě opět uvidím a budu se tvářit, že tento článek vlastně nikdy nebyl napsaný, a že pusa na rozloučenou je pro mne čistě kamarádskou a běžnou věcí z tvé strany. Těším se, až poté usednu do auta a budu se usmívat, přestože budu vědět, že ačkoli já se tak jen tvářím - Ty to takhle opravdu myslíš. To je ten rozdíl a strach, který mě od tebe dělí. Strach, že nerozliším od sebe tak jasné chování a opět propadnu šílenství po tvé přítomnosti a budu dělat chybu za chybou, což opět skončí naším rozloučením...

Úsměvu důvodem

15. května 2015 v 18:29 | Citronek |  Přítomnost
Čas utíká, nezastaví se ani na jedinou vteřinu. Je neúplatný a neoblomný. Ztrácíme ho především prosbami o jeho zastavení, prosbami o jeho vrácení nebo snahou ho skrze vzpomínky znovu prožít.
Nezastavuji se od jisté doby na jednom místě, vše má své řešení a čas nám pomáhá ho co nejdříve nalézt. Uděláme-li chybu, čas se nezastaví - zastavujeme se my a ztrácíme tak vlastní život. Proč?
Člověče usměj se, na světě je spoustu krásných věcí pro které je dobré ráno vstát z postele.
Věřím ve spoustu věcí - na osud, na karmu a možná i na další pokračování života, ve kterém dokončíme, co jsme zde nestihli.
Proč zrovna věřit v tyto věci? Na osud věřím, nebýt jeho nedostanu tolik šancí napravit své chyby.
Karma? Karma mne dohnala do stavu naprostého šílenství, neboť v mém životě byla několikrát oboustranná. Možná právě proto mi dochází, jak těžké je být pro někoho katem a že nikdy to není jednoduché ani pro jednu stranu. Přeci nikdo nechce dobrovolně ublížit, když mu na někom záleží a ví, že je to oboustranné. Jen vždy musí zajistit, aby bolest co by způsobil, byla nejmenší. Nepotkat spousty lidí, spousta věcí by se nestala - zatím.
Vše má svůj důvod, vše by člověk měl udělat znovu už jen pro poznání, že to byla chyba, kterou nemá nikdy znovu opakovat. Muselo se toho stát opravdu hodně, aby mi došlo, že kráčím úplně po špatné cestě života. Bylo nutné se i vracet. A na tom rozcestí stála ona. Povrchně bych čekala někoho jiného, ale ve chvíli kdy se opět v mém životě objevila, je vše úplně jinak.
"Není to láska, není to sen. Může být vším, stačí, však bude-li tvého úsměvu důvodem".
Všimněte si toho úžasného uhnutí z tématu o ubíhání času, neboť vše na co začnu seriózně myslet končí u myšlenek na ní.
Dařilo se myšlenky potlačovat dlouhou dobu, ale cožpak to jde, aby člověk fungoval jako robot?
Bez citu, bez upřímných pohledů. Každý ten zlom poznal, jen její objevení se opět v mém životě posunulo mojí energii úplně jinam. Docházejí mi slova, neudržím kloudnou myšlenku. Zdá se to být bláznivé a dost těžko uvěřitelné, ale z chyb se může zrodit i dokonalost. Dokonalost ve formě upřímného přátelství. Osoba, která Vám po druhé odpustí a nechá Vás dlouhou dobu, aby Vám vychladla hlava má ve vašem životě místo, a můžete se snažit sebevíc, sami sobě tento fakt nepopřete.
 


Seznamte se - Max

21. března 2015 v 4:32 | Citronek
... Chtěla začít znovu. Zapomenout na minulost a tvořit novou budoucnost. Udělala za vším tlustou čáru a vydala se tak vstříc novému osudu. Nová osobnost a pozitivní myšlení z ní vyzařovalo na dálku. Byla přesvědčena, co nyní od života chce. Nikdy by však nečekala, co se v následujících dnech událo. Poznala lásku a vše kolem ní, projevy a pocity, které má v okamžiku, kdy je se správnou osobou. Nyní jí však do života vstoupil muž. Jmenoval se Max. Rozuměli si spolu jako výborní přátelé, doplňovali se a dokázali se smát sebehloupějšímu žertu. S ním se jí dařilo zapomínat na vše.
Začínala jsi uvědomovat, že jejich přátelství jí začíná přerůstat přes hlavu. I ona jemu však nebyla lhostejná. Sarah Maxovi dlouhé hodiny vyprávěla o Olivii a on jen napjatě poslouchal její slova. Když se jí hnaly slzy do očí, objal ji a mlčel. Udělal právě to, co Sarah tolik potřebovala. Cítit, že jí někdo po tak dlouhé době rozumí a je jí oporou. S Maxem dokázala sedět dlouhé hodiny a být duchem nepřítomna. Sledovat film a házet popkorn po celé pohovce, smát se napjatým okamžikům ve filmu a cítit se opět šťastná.
Jistě, na Olivii nezapomněla. Je její přítelkyní, i když je to velmi komplikované. Je ráda za každou chvilku, kdy jsou spolu. Ví však, že obě musí jít jinou cestou, aby se alespoň párkrát jejich cesty spojily a ona s ní mohla pár životních okamžiků sdílet. Milovala jí, díky Maxovi jí však dochází, že tento cit pomalu odchází a zůstává zde přátelství, které možná bude mít pro obě daleko větší cenu, než vztah, který jim nikdy nebyl přán a nebyly schopny za něj společně bojovat.

Sarah by si nikdy nepomyslela, že dokáže najít pochopení u muže. Když spolu propletli své ruce a podívali se navzájem do očí, byl v nich vidět život, radost a jiskření budoucnosti. Avšak nic není tak jednoduché, jak se zdá. Sarah odmítá k sobě kohokoli k sobě opět připustit blíže. Je za Maxe ráda, ale ten bude mít vše o dost složitější. Bude muset dokázat, že obstojí problémy, které kolem nich budou vznikat a že neuteče při prvním problému. Dokáže-li být pro Sarah tou správnou oporou, kterou tolik potřebuje, může mezi nimi vznikat pomalu pouto, které bylo mezi Sarah a Olivií. Vše však záleží na tom, jak se Max k této situaci postaví.

Na přístrojích

9. března 2015 v 21:25 | Citronek |  Sarah a Olivie
... Ticho se rozléhalo po celé místnosti. Každou třetí vteřinu se ozvalo jen hlasité pípnutí nemocničního přístoje. Sarah se probrala po pádu ze svého motocyklu. Hlavu měla jako střep, tělo sedřené do hlubokých ran, které intenzivně pulsovaly bolest do jejího podvědomí. Matně vzpomínala co se stalo. Vysoká rychlost, slzy v očích a hlavou se jí honily jen vzpomínky na Olivii. "Jistě Olívie, co asi teď zrovna dělá?" pomyslela si Sarah a natahovala svou ruku po mobilním telefonu. Nebyla na něm jediná zpráva od kohokoli.
Sarah milovala jízku na motocyklu, jen v ten moment se cítila svobodná a vzpomínky jí tolik nesužovali tak jako během dne. Potřebovala cítit ten adrenalin, ten pocit kdy pokouší vlastní život. Až teď na to doplatila. Nyní cítila v každé své končetině tupou bolest při každém mírném pohybu. Neopatrně škubla rukou, když odhazovala svůj telefon, rána na jejím zápěstí praskla a obvaz se začal zalévat krví. Mystifikoval jí ten pohled, ale věděla, že takhle to skončit nesmí. Do pokoje ihned přiběhla sestra a začala ránu ošetřovat. Sarah jí s velkým zájemem pozorovala. Líbila se jí. Potkat jí v jinou dobu a jinou situaci, jistě by s ní začala flirtovat. Nyní je už poučena. Ví, že žádná není pravá. Ví, že lásku znovu poznat nechce, neboť bolest, kterou sebou přináší byla přeci jen silnější než pád z motocyklu.
Sarah začala vzpomínat na celou situaci, na svůj pád i na to jak dlouho byla mimo vědomí. První věc kterou se chystá udělat až ji pustí z nemocničního lůžka je další jízda. Ani tento pád pro ni nebyl dostatečným ponaučením. Miluje to. Miluje adrenalin snad více než Olivii. Nikdy to však nedokázala přiznat sama sobě. Opravdu existuje něco, co bude mít vždy před ní přednost. Chtěla mít svou kariéru a sahat vysoko na hvězdy a nikdy nepoznat pád. V lásce se však propadla více než hluboko, právě to jí dalo sílu ke startu její kariéry. Každý den, kdy vstává ze své postele má chuť zdokonalit se.
Teď leží v prázdném pokoji a dívá se z okna na oblohu. Hledá odpovědi na své otázky, nebo naději, že jednou až se probudí bude vedle ní ležet člověk ke kterému bude cítit to co kdysi k Olivii. Jen vše bude opětované a bude mezi nimi důvěra, pravda a oči budou mít jen jedna pro druhou. Zatím však jen usíná pod vlivem sedativ a odevzdává se své bolesti.

Konferenční místnost

5. března 2015 v 13:04 | Citronek |  Sarah a Olivie
... Sarah se uzavřela do prázdné místnosti, jediné co chtěla, bylo zamyslet se nad svojí prací a vše ostatní vypustit z hlavy. Když se rozhlížela kolem sebe, střešním oknem do prostoru pronikl svit slunce. Usmála se. Aniž by to čekala, opět myslela na ni. Nedokázala se soustředit na jedinou věc, která by se netýkala Olivie. Přemýšlela, co asi dělá, jak se zachová, až ji opět uvidí. Několik dní se utápěla v myšlenkách a pokládala si otázku, jestli jít dál bez Olivie, nebo zůstat a být ji oporou. Věděla, že se jí nedokáže vzdát, celou dobu si uvědomovala, že jejím životem je Olivie.
Sarah si našla i další smysl života. Byl jím malý Arthur, zamilovala se do něj ve chvíli, kdy ho poprvé viděla v dětském domově. Večer jí Arthur volá a povídají si spolu hodiny, mají si co říci a pokaždé, kdy se jejich hovor chýlí ke konci, začíná Arthur plakat. Sarah to vždy rvalo srdce a několikrát přemýšlela nad jeho adopcí, uvědomuje si však, že pro jeho výchovu jsou potřeba dva. Mohla by mu dát vše, na co si ukáže, ale jejího času by pro něj bylo málo. Chtěla by mu dát rodinu, protože ví, čím si prošel. Čas neúprosně utíká a Arthura si brzy adoptuje jiná rodina. Sarah tak opět přijde o milovaného člověka. Bude to velká zkušenost, kdy se bude muset rozloučit definitivně s osobou, díky které dokázala odolávat celodenním myšlenkám na Olivii.
"Nedokážu to!" vykřikla Sarah na konferenční místnost a konečně tak dala sama sobě najevo, že nechce přijít ani o jednoho z nich. Nejednou se jí zdálo, jak ti tři spolu budou tvořit rodinu. Rozhodla se pro jiné řešení svojí situace. Již se zkoušela utápět v práci, hledat řešení na dně skleničky s bourbonem, nebo všechny své myšlenky směřovat na plány s kamarády. Uvědomila si, že chce dál žít v tom co má nyní. Svoji práci miluje a Olivii má nablízku. I když má vše na dosah ruky, ví, že to nikdy nebude její. Sny, které se jí zdají budou tak pro ní tou nejbáječnější představou, která se jí v mysli bude kdy odehrávat.

Sarah vstala, popadla notebook a odcházela pomalu z místnosti. Zdvihla hrdě hlavu a úsměvy rozdávala na celou kancelář. "Nikdo nesmí poznat, že se něco děje" pomyslela si. Kolegové se na ní usmívali též a vše bylo tedy perfektní - v rámci možností. Čas neutíkal a tak Sarah pobíhala po výrobě a hledala problém pro svoji práci. Nikde nic nenacházela a tak se schovala do skladu a kontrolovala stav, ve kterém se nachází. "Teploty správné, vše na svém místě. Zrovna dnes, když bych si tolik přála, aby něco bylo špatně." Posteskla si Sarah a zároveň si uvědomila, že tedy svoji práci dovedla do konce. Nezbývá ji tedy nic jiného než si počkat na konec dnešní pracovní doby…

Analýza řečnění

1. března 2015 v 17:17 | Citronek |  Vaše témata
Znáte takové ty různé řeči, co vás mají motivovat k tomu, aby jste zvedli pozadí a něco udělali? Zamysleli jste se někdy nad jejich správným principem? Tak mě napadlo, zkusit si trochu zanalyzovat to řečnění lidí, co vás mají motivovat k výkonům.

"Nikde tě nebudou platit za to, že děláš hovno!" .. Vážně? Zkuste si tuhle větu říct, až budete v práci sedět na záchodě. Zaručuju Vám, že vás minimálně pobaví ten fakt, kolik vám právě váš exkrement vydělal peněz. Zajímavá myšlenka, že vám opravdu někdo platí za to, že sedíte na záchodě a konáte potřebu - nebo ne? :)

"Peníze nerostou na stromech! Co si myslíš?!" .. Zamysleme se - z čeho jsou peníze? Z papíru! Už dítě na prvním stupni základní školy ví, že papír se vyrábí pomocí dřeva, které získáme právě ze stromu. Takže milí rodičové! Ano! Peníze rostou na stromech! :)

"Nechlastej pořád, vychlastáš si mozek a nic z tebe nebude!".. Zkuste si někdy zajít mezi lidi, kteří mají tu správnou hladinku v krvi. Někdy z nich opravdu vypadnou téměř geniální poznatky. Uvolní svoje mozkové buňky natolik, že alespoň na tu maličkou chvilku můžou být výborní vědátoři! :)

"Když budeš sedět pořád u počítače, nebudeš mít žádné kamarády!".. Víte co je smutný fakt na této větě? Ono je to právě naopak. Pokud nebudete u toho počítače sedět pak nebudete mít žádné kamarády. Tahle doba už je natolik pohlcená technologií, že bez počítače, telefonu jste téměř odsousezi k šikaně - děsí vás to? Myslím, že rozhodně nejste jediní.

"Miluju tě! V životě nebudu nikoho jiného milovat tak jako tebe!".. Jistěže nebude, každý je jiný a nikde se nevylučuje, že se prostě vaše milovaná polovička do někoho zamiluje daleko víc než do Vás. Nezapomeňte si jít podřezat žíly, až zjistíte, že jste o tu osobu přišli - ono to většinou všechno vyřeší (sarkasmus - vaší ex bude úplně fuk co děláte, je šťastná s někým jiným, pamatujte!) :)

"Budu tam za pět minut.".. Pokud Vám tohle řekne velmi dobrý kamarád, je vám jasné, že máte ještě minimálně hodinu čas :)

"Šel bych za tebou klidně přes celý svět, jen abych vidět tvůj úsměv." ... Počkejte až začne venku pršet a napište ať za vámi přijde pěšky, v tu chvíli bude mít všechny nemoci světa a výmluvy, které jste ještě v životě neslyšeli! :)

Shledání

1. března 2015 v 15:32 | Citronek |  Sarah a Olivie
... S obrovským nadšením Sarah usedla do svého auta. Napsala Olivii poslední zprávu a doufala, že na poslední okamžik neodřekne. Vzala si pás, nastartovala motor a pustila hlasitost rádia na maximum. Z práce ujížděla mílovou rychlostí. Byla poblouzněná myšlenkou, až ji konečně opět spatří. Čím více se blížila k místu shledání její srdce bilo rychleji. Na tváři měla úsměv blázna, kterého právě nadopovali velkým množstvím endorfinu. Byla na místě, spatřila ji a radostně se opřela o klakson u svého auta. Dala tím vítězoslavně Olivii znamení, že už je konečně tady. Když vystoupila ze svého vozu chladně se obě pozdravily a nedaly na sobě znát jakékoli nadšení. Sarah se naklonila k Oliviinému psovi. Vzala ho na svoji ruku a pozdravila se s ním. Tolik jí chyběl ten malý drobeček, snad víc než Olivie samotná.

Chvilku si povídaly venku, ale jelikož byla zima ukončily procházku a šly nahoru do bytu. "Na hadr!" zběsile ujekla Olive na Sarah, která vůbec nechápala co to mělo znamenat. Marně hledala další slova k vysvětlení, až uviděla jen Oliviin natažený prst na její boty. Usmály se na sebe. "Speciální hadr na boty pro dobytky jako ty." S těmito slovy odcházela do obývacího pokoje, kde vypnula právě končící písně a zapnula televizor. "Dáš si něco? Kávu, čaj, čokoládu? Doufám, že ne nechce se mi zvedat" s cynickým úsměvem však vstala a šla uvařit horkou čokoládu. Sarah byla v tomto bytě poprvé, rozhlížela se všemi směry po nezabydleném pokoji. Něco jí napovídalo, že dnešek pro ní bude významný den. Když se procházela po bytě najednou uviděla předmět, který jí uchvátil. Byl to předmět od ní, sice schovaný, aby na něj Olivie neviděla, ale přesto ho stále má. Sarah naplnilo štěstí z této maličkosti. Vrátila se do obývacího pokoje a usrkla horké čokolády od Olivie.
"Takže, jak se máš Oli? Stále v práci, nebo spíš. Máš ze života ještě něco jiného?" padla otázka od Sarah a ihned se podívala na dno šálku, jakoby se vyhýbala jejímu pohledu. Odpovědi se nedočkala a tak zdvihla hlavu a podívala se do jejích očí a hledala slova útěchy. Bloumala v nich dobrých pět minut, až si uvědomila, že vše po čem takovou dobu prahne je už v nenávratnu. Usmála se na ní a užívala si okamžik, kdy může být jen s ní, cítit její vůni a být v její přítomnosti. Byla tak šťastná i přesto, že cítila neskutečnou bolest, která ji svírá hrdlo. Ví, že její srdce bije pro ní ačkoli je to neopětované.
Olivie věděla o co se Sarah snaží, nedokázala se odloučit od toho momentu, kdy jsou spolu sami. Zná tu minulost, která ty dvě spojovala. Našla novou lásku a tu ztratit nechce i kdyby Sarah pro ní snášela modré z nebe. Poučila se.

Vstup zpět

22. února 2015 v 23:15 | Citronek |  Vaše témata
Zaklepej. Ohrň rukávy od tvé košile a otevři dveře vlastní minulosti. Tak snadno se vše říká, když držíš skleničku burbonu a posloucháš tu nicotnou melodii depresivních písniček, které tě dohání k duševnímu zoufalství - miluješ to viď? Miluješ trápení a zamykání dveří od vlastní minulosti. Vím to, je to strach před čím tolik utíkáš?
Chytni mne za ruku a pojďme je spolu znovu otevřít, ukaž světu svůj strach. Ukaž, že i Ty jsi člověk, který je zranitelný víc než si kdokoli dokáže u tebe přiznat. Hořce smáčíš rty v alkoholu a trpce jej polykáš. Nehraj divadlo, zde jsou herci jen tvé vlastní myšlenky - zloduchem je v tomto dramatu jen tvé popírané Já. Kolik máš těch dveří? Jedny, dvoje nebo jich je snad takový nespočet? Proč se tolik bojíš vzít klíč a nahlédnout opět do tvé minulosti? To jsi byl pro tebe tolik odporným člověkem? Ne?! Je to tedy strach, strach z toho, že nedokážeš ve správnou chvíli zareagovat jinak. Odkládáš řešení problému?
Otevři ty dveře a řekni co vidíš? Co tě tolik utápí, že se dokážeš změnit v jediném okamžiku? Vracíš se deset měsíců zpět a špitáš cosi o štěstí, držíš někoho za ruku a tvé srdce bije ve stejném rytmu - to u tebe neznám, kdo je to? Přiznáváš štěstí? Přiznáváš světu lásku k jiné osobě? Opravdu tento pocit před sebou teď zamykáš a nechceš o něm slyšet? Uzavíráš své srdce, protože nedokážeš překonat takovou věc? Jistě. Ukazuješ mi tvojí chybu, kterou lituješ stále dokola. Proč si jí tedy udělal? Ctižádost říkáš a přitom se díváš na dno prázdné sklenice, tolik prahneš po tom vztek utopit v alkoholu, ale nesmíš! Rozumíš?! Proč si nebojoval o lásku, kterou mi ukazuješ? Že se změnila? Přesto ji miluješ pořád, vidíš ti to na očích jak se na ní díváš. Vidím jak moc si přeješ, aby tě slyšela, když říkáš jak moc tě mrzí, že je pryč. Co ta slza v oku? Srabe! Hraješ si na to co nejsi. Hraješ hru, že vše již smetl čas a přitom máš strach, který tě svírá a ovládá celý tvůj život. Přeješ si být s ní? Miluješ jí? Bojovat přesto nedokážeš. Říkáš, že ta kterou jsi milovat již pro tebe zemřela - proč? Co je jinak?
Usedáš do křesla a díváš se vzhůru a velmi stroze jen odpovídáš, že zmizela důvěra. Ano, to je základ všeho. Ztratil jsi důvěru k milované osobě a tak zamykáš první dveře. Co je za těmi dalšími? Smrt? Je až paradoxní jak moc tě shazuje na dno strach, že přijdeš o vlastní život, ještě před několika měsíci jsi tvrdil, že ona je tvůj život, co mi na to řekneš? Tvá duše zemřela? Nejsi stroj chlapče. Jen Ty dokážeš své srdce opět otevřít, tak proč to neuděláš? Nechceš milovat? Nechceš opět své věnovat někomu, kdo si ho opravdu zaslouží? Tak tedy dál seď v křesle a hraj si na to kým nejsi. Tvař se dál jako šťastný člověk, ale řeknu ti co už dávno víš - bez lásky jsi jako bez života, bez ní jako by jsi nežil. Prohrál jsi a to jsi ani nebojoval. Včas si zjistil, že je správná doba na ústup. Trápení ale jen tak neustoupí, držím ti palce chlapče, budeš s tím bojovat ještě hodně dlouho...

Taktní mlčenlivost

26. prosince 2014 v 18:37 | Citronek |  Přítomnost
Definitivní sbohem.
Jaký životní paradox počítat s tím, že za každým první pozdravem musí být i ten poslední. Přitom právě rozloučení sebou bere tolik štěstí a obírá nás o čas, který nám život tak neúprostě velmi pozvolna odpírá. S každým nádechem, každou slzou a každým úderem srdce zabíjíme sami sebe. Na každou touhu a chtíč máme tisíce důvodů proč si je odpírat. Vždy bylo jednodušší říci, že něco nejde, než-li řešit důvod proč by jít mělo. Každý v nás má v sobě jakýsi blok za který se schovává a nahazuje tak pro společnost jakousi masku, že se ve skutečnosti nic neděje. Přitom v koutě počítá vteřiny za které tato touha pomine a budeme se moci znovu svobodně nadechnout. Ale víte co? Ta touha nikdy nezmizí.
Je přímo nemorální tázat se jaká je otázka života. Nikdo z nás ji nechce vědět, chceme slyšet jediné a to, že jsme zde jen pro jakýsi pocit radosti. Proč si tedy samotnou radost odpíráme? Proč říkáme sbohem člověku na kterého budeme myslet celý život? Proč tedy nenecháme taktně přivřená vrátka jakési minulosti? Proč vyřknout nahlas to tvrdé a zlostné "sbohem", kterého za několik chvil budeme litovat do konce života? Jsme lidi, pošetilost a zlost je nám vlastní a tohle je pouhý důkaz toho, že jsme schopni ubližovat i sami sobě, jen abychom ublížili ostatním.
Stát na rozcestí a stále bádat kterým směrem se vydat, jen abychom způsobili co nejméně chyb, abychom měli život co nejjednodušší za málo práce. Snová představa každého znás, ačkoli je až moc podobná pohádkám na kterých jsme jako děti vyrůstali. Možná se tímto přístupem snažíme marně vrátit do toho bezproblémového dětství, ze kterého jsme se tak rychle snažili dostat a stát se dospělými. Tolik bolesti a nepochopení. O kolik bylo snažší v dětství vzít co jsme chtěli a teď? Útrpně čekáme na okamžik, kdy si našeho života kdosi všimne a pomůže nám stoupat ke hvězdám a my jako pravý gentelmani se samozřejmě odvděčíme, jelikož nesneseme konkurenci, dáme se tu největší práci s tím potopit na dno člověka, který nám tolik pomohl. A poté? Uděláme stejnou chybu jako on - začneme vyzdvihávat ke hvězdám někoho, kdo nás srazí ke dnu, abychom si uvědomili, že existuje jistá taktní mlčenlivost, abychom mohli žít ve stínu vlastních přání a alespoň se zavřením očí prožívat to po čem tolik toužíme. Mít sílu, šarm a moc dokázat cokoli co bychom si přáli. Vrátit se do vlastního dospělého dětství.

Kam dál