Leden 2014

Večerní vločka

28. ledna 2014 v 22:52 | Citronek |  Vaše témata
Slunce zapadlo, na obloze vychází měsíc a milony hvězd, které rozzařují tmavou noční oblohu. Unáší vás večerní atmosféra. Zdvíháte hlavu k obloze, pozorujíc sněhové vločky, jenž dopadají okolo vás. Usmíváte se, u srdce máte pocit štěstí a sami nevíte, co ho způsobilo. Několik vrstev oblečení, zmrzlý obličej, jediné co si přávě přejete je horký čaj a zaplnit prázdno ve vaší mysli. Možná právě zima, vám přináší tu jedinečnou možnost, aby vás zahřálo něco více, než jen oblečení. Třeba právě láska, může hřát více než si sami dokážete připustit.
Procházíte ulicí plnou sněhu a přistihujete sami sebe jak myslíte na vaše nejtajnější přání, nedokážete si však připusit, že vaším přáním je osoba o kterou jste vzdali váš boj po první prohře. Poté, co si uvědomíte, že jste opět sami a unikáte i z vašich snů, pociťujete bolest. Vaše tělo promrzlo. Otázkou však zůstává, proč jste necítili zimu před chvílí? Že by láska, ač neopětovaná přeci jen hřála? Cinicky se pousmějete, poohlédnete se po okolí, zda vás někdo nezpozoroval, neboť jste si vědomi, že již dobrých několik minut se usmíváte jako pitomci.
Dojdete na místo, kde víte, že jste opravdu sami. Posadíte se do sněhu, sklopíte hlavu do klína a nechápete co se okolo vás děje. S prosebným výrazem opět vzhlédnete k obloze a hledáte odpovědi. Čas plyne, ale vy jste v transu. Nehledáte odpovědi, víte co chcete. Jediné co nevíte, jak toho dosáhnout. Mrznete, avšak zima je to poslední co právě řešíte. Toužíte po tom, aby vaše milovaná osoba, seděla vedle vás, držela vás za ruku. Chcete slyšet její hlas, vidět její pohledy. Dosáhli jste všeho o co jste se snažili, co jste chtěli. Ztratili jste však důvod, proč jste toho chtěli dosáhnout. Nebo ne? ... Zima má své kouzlo, tajemství a my můžeme stále doufat v náš malý zázrak. Dokud žijeme, doufáme. Dokud doufáme, žije v nás naděje.

Zrádné vzpomínání

27. ledna 2014 v 22:41 | Citronek |  Přítomnost
Záblesk vidiny ve vaší mysli, mnohdy s vizí vaší budoucnosti. Důvod k úsměvu, pláči nebo seberealizaci. Myšlenka může přijít v jakoukoli denní hodinu, v jakoukoli situaci. Procházíte po ulici, obklopuje vás šero a svit lamp. Pouštíte si vlastní hudbu, unáší vás vír vašich myšlenek. Padá na vás nostalgie, častokrát vás napadá otázka co by se stalo, rozhodnout se kdysi jinak. Na rtech máte úsměv, za zvuky hudby se vše zdá daleko snažší a radostnější.
Přistihnete se, jak se zaobíráte vzpomínkou, cítíte jakoby jste vše prožívali znovu. Zrychlí se vám tep, neboť víte co každý okamžik přijde, víte kde byla vaše chyba. Alespoň nyní můžete své pochybení změnit a představit si vše úplně jinak. Stačí okamžik, špatné slovo, věta, grimasa a vaše práce přijde vniveč. Nedokážete se smířit s minulostí, žijete vaší myšlenkou, nevnímáte okolí. Tolik si přejete vrátit čas, přistihnete sami sebe jak po vaší tváři stéká slza. Toto není slza smutku, chutná hořce, slaně, avšak upadá na váš úsměv. Slza v tuto chvíli symbolizuje vaší naději, odhodlání a boj o něco, co milujete víc než vlastní osobu. Věříte v přesvědčení na lepší zítřek, máte v sobě energii vše změnit. Hudba utichá a vy se odpoutáte od myšlenek.
Sotva přestanete přikládat vzpomínce takovou váhu, vzdáváte nevědomky svůj boj. Odkládáte své touhy na dobu neurčitou a přesvědčujete tak sami sebe, že snaha je zde již zbytečná. Smiřujete se se ztrátou svého snu, do kterého opět upadáte ve chvíli, kdy opět slyšíte hudbu, obklopí vás šero a vy máte zpět své sny a jejich prožitky. Vše se děje bez boje, avšak též bez citů a reálného uplnatnění. Nemáte nic, ale zároveň máte cokoli. Máte celý svět u nohou, ve vašem vlastním světě. Mimo realitu, pociťujete štěstí, ze kterého se pokaždé probudíte a znovu cítíte, že jste zradili sami sebe.

Srdeční choroba

25. ledna 2014 v 22:34 | Citronek |  Vaše témata
Láska. Slovo, jenž má miliony významů, popisující nespočetné emoce vyvolané jedním okamžikem. Sledujete její oči, vidíte tu jiskru, teplo vyzařující z pohledu. Sjedete níže na ústa a okouzlí vás úsměv do kterého se nelze nezamilovat. Cítíte vůni, zavíráte oči a upadáte do bezmoci se jakkoli bránit. Slyšíte tlukot vlastního srdce, chvěje se vám celé tělo, nervy pracují. Nyní vás ovládá někdo úplně jiný, jste loutkou. Naplňuje vás však pocit nadměrného štěstí, nenapadá vás nikterak se bránit, neboť nemyslíte na budoucnost, teď je pravá chvíle žít přítomností.
Mezi vámi je nepatrná vzdálenost, rty se dotýkají a váš dech se zrychluje. Úsměv na vaší tváři nezakryjete. Políbíte ji. Čas utíká rychlostí světla, vaše milovaná osoba pouští vaši ruku a loučí se s vámi. Jednou se loučí naposledy, mnohdy se slzami v očích oznamuje, že dnes je naposledy, kdy se vaše pohledy střetly, pocítili jste navzájem své rty. Láska vyprchala. V tuto chvíli prohráli oba svůj boj, neboť jeden přestal milovat a další přišel o lásku.
Vaše srdce zůstalo v zákopech bitvy, jenž jste dávno prohráli. Utíkali jste skrze smrtelné střely, doufajíc, že na konci své cesty opět najdete svoji lásku. Mnohdy však zemřete již na začátku, zůstanete ležet v zákopech a váš cíl se navždy stane nedostažitelným, neboť zůstane v nedohlednu.
Ptáš-li se, na důvod proč tě někdo miluje, odpovědí je nespočet. Pokud z tvé strany k této osobě sálala láska, pohlédni druhému do očí a odpověď z nich vyčteš bez obtíží. Nemiluješ-li, nemáš právo toto tajemství ukryté v duši každého z nás vědět. Láska je nepopsatelně krásná a smrtelná zbraň. Možnost, která nám otvírá dveře do života. Cit, kterého je nutno si vážit a neztratit, neboť je to nejdražší co člověk může za svůj život vlastnit.

Svědomí

20. ledna 2014 v 0:07 | Citronek |  Přítomnost
Překvapuje mne kolik lidí dokáže jiné soudit, aniž by věděli čím jsi dotyčný prošel. Každý máme právo na své jednání, konat své činy dle svého uvážení a na vlastní odpovědnost. My sami se pak musíme vypořádat se svým svědomím s nímž usínáme, přičemž mnohdy usínáme s pocitem vlastní zrady, nechuti k vlastní osobě a dlouho nám trvá se přes naše úkony dostat. Proč nás tedy soudí lidé, jenž mají toto právo také? Proč nesoudí sebe?
Jednoduchá odpověď spočívající v lidské závisti. Hledáme horší vlastnosti u jiných, abychom si dokázali, že my nejsme ti nejhorší. Nejjednodušší cesta jaká může být, srovnávat se s těmi nejhoršími, abychom si zvedli své ego, které nám v budoucnosti shodí lidé, jenž opět své ego živí na takových jako jsme my. Jsme tedy parazité? Naše ego přežívá mnohdy na úkor jiných, kterým ho snižujeme svojí uměle vytvořenou nadřazeností. Ano, je velmi jednoduché bez práce si dokazovat, že jsme dokonalí, ale sami v sobě tomu nevěříme, víme že jsme nic nedokázali, ale napovrch to nesmíme dát znát, neboť by na nás začali parazitovat druzí, což si nemůžeme dovolit.
Dobrá tedy, tváříme se jako přeborníci světa, ubližujeme jiným, kteří se nedokáží tak výborně přetvařovat a tím jim dáváme lekci do života - lži, přetvařuj se, nebo ve společnosti nepřežiješ a budeš poslední místo v sociálním žebříčku. Čímž se dostáváme k tématu šikana. Struktury lidského chování mi přijdou stejné, jde jen o prostředí v němž vyrůstáme, jde o cíle našich rodičů, kteří se nás mnohdy snaží dotlačit do věcí v nichž se sami nedokázali realizovat. Skrze nás si plní své sny. Dokážeme mnohé, ale musíme jít za vlastními cíly, zatnout zuby a bojovat o každé slovo ve společnosti. Vybojovat si místo, jméno, prestiž. Mnohdy se však stává, že bojujeme na úkor našich přátel a našich dobrých mravů. Jsme pro okolí výborní, chytří až přímo brilantní. A pro nás? Nás trápí jediné! Svých cílů jsme dosáhli, na vrcholu jsme však sami. Zde začneme přemýšlet, co se dalo říci a dělati jinak, abychom nezůstali sami a naše svědomí bylo čisté...

Tajemství noci

18. ledna 2014 v 21:35 | Citronek |  Vaše témata
Zachází slunce, přichází tma. S nocí přichází mnohé, ať už jsou to hvězdy na obloze, které září a vy v nich hledáte naději na lepší zítřek, nebo jen doufáte, že v nich najdete své odpovědi. Vidíte hvězdu padat a s přesvědčením zavíráte oči a v mysli si začnete mumlat vaše nejtajnější přání a alespoň na chvíli máte pocit, že snad se vyplní a život bude o něco lepší.
Vychází měsíc, rozsvicují se pouliční lampy. Atmosféra večera vás přivádí do nostalgické nálady. Pouštíte si písničky a začínáte vzpomínat. Objevují se ve vás pocity u nichž jste doufali, že ve vás již dávno nejsou. Vzpomínky vás nenechají spát a vy se jim jen podřizujete, necháváte se vést na vlně nostalgie a velmi často smutku a bolesti. Uvědomujete si však, že to právě hledáte, chcete vzpomínat, protože v každé slze, smutné zkušenosti nebo záblesku minulosti se pro vás skrývá nepopsatelné štěstí, polykáte slané slzy, ale na tváři máte úsměv. Usmíváte se, neboť zábleskem minulosti je vaše štěstí, nikdy nebudete vzpomínat na bolest úmyslně, aniž byste v tom neviděli alespoň jeden jediný šťastný okamžik.
Po ulici se v noci prochází lidé, mnozí z nich poslouchají písně a oddávají se představám, jaké by bylo rozhodnout se kdysi jinak. Minulost už člověk nezmění, ale každá noc nám dává příležitost se do ní vrátit, prožít tak ty nádherné vzpomínky znovu, ačkoli vyvolávají i negativní emoce. Kdykoli se podíváte na oblohu, ve hvězdách budete hledat odpovědi, budete hledat souhvězdí, budete hledat naději, nebo jen budete obdivovat krásu, jenž nám přiináší právě noc.

Rozchody

16. ledna 2014 v 20:37 | Citronek |  Přítomnost
Z obrovské nudné chvíle jsem se rozhodla podívat se na jednu ze sociálních sítí. To co jsem viděla a četla ve mě probudilo vlnu rozhořčení a vzteku. Ano, pokud se s někým rozejdu mám v sobě plno emocí, vzteku a beznaděje, ale z jednoho důvodu jsem s tím člověkem byla a to je pro mě důvodem proč dál svojí ex respektovat a vycházet s ní. Po rozchodu se z vašeho miláčka nestane nic podřadného, stále je to člověk! Kydání špíny a nadávek, pomluvy a další věci, jenž byly vaše tajemství tak vyplynou na povrch pro celý svět. No tleskám, to jste opravdu na vysoké úrovni a každá vaše budoucí přítelkyně při představě, že všechno co vám řekne se všichni po rozchodu dozví přímo vzrušením vyteče.
Chcete tak ztratit člověka na kterém vám tolik záleželo? Jenž vám byl celým světem? Alespoň v jeden moment v jeho obětí jste cítili ten pocit bezpečí a toho, že pro vás je na světě všechno. Vztekem z rozchodu tak vše obrátíte a doufáte, že tomu člověku ublížíte. Je mi přímo na blití, když se zamyslím kolik takových lidí existuje. Kolik je na světě hnusu a zášti. Nenávidět by jste měli člověka, který vám ublížil, to ano. Ale rozchod není ublížení, je to jen konec kapitoly, hořká tečka za nádherným obdobím a začátek pro něco, co si vy svými řečmi o bývalých kazíte. Přeju vám hodně štěstí s tímto přístupem si někoho najít. Blbouni.

Nepopsatelno

11. ledna 2014 v 21:40 | Citronek |  Přítomnost
Zachvátila mne panika. Žaludek nefunguje jak má a já se opět vracím do své minulosti. Začínám mít averzi vůči pocitu, že vše co se stalo byla moje chyba. No výborně, zatleskám si v rytmu ovací a vrátím se na začátek, budu hledat tu chybu co se stala. Opět mě dnes zachvátila ta trapná nostalgie a chuť se vrátit do obětí člověka pro kterého už jsem minulost. Z rozhovoru mi došla jedna věc, člověk kterého jsem milovala už tu není. Je tu osoba, kterou neznám, které se na jednu stranu bojím. Je tu budoucí kamarádka.
Přesladké kecy na téma láska. Jak krásné. Nicméně, po tom co jsem si vybrečela všechny svoje slzné kanálky a zásoby pláče na dalších pár let dopředu, usuzuju že ten stres je k něčemu dobrý. Nemůžu pozřít pomalu žádné sousto jídla. No dobrý den, kila z těla ven. Začínám se uklidňovat, snažím se nějakým způsobem přemýšlet nad důležitějšími věcmi. Například proč je nebe modré a proč moje kočka znovu skáče street přes moje skříně až na záclonu.
Skoro jsem se dnes rozešla s naprosto úžasnou slečnou. Proč? Protože jsem idiot, moje zatmění v úžas bývalé přítelkyně způsobuje, že brzy zcvoknu. Vlastně když začnu přemýšlet znovu, což už samo o sobě bolí, dochází mi, že možná ta bolest kterou dnes způsobila všechna její slova, je právě to co hledám, abych dokázala jít dál. Pak mám další řešení, přidám se k hnutí Hare Krišna a nechám si vymýt mozek. Stejně už tam toho moc nezbylo, tak jim alespoň zbyde kapka jaru i na ostatní.
Nebudu shrnovat dnešek, protože moje zjištění je otřesný. Jenom chci říct jedno, pokud mě někdo nemiluje takovou jaká jsem, ať se mě ani nepokouší měnit. Odmítám předem, raději půjdu dál, než se plácat s někým kdo mě chce měnit a pak pošle originálně do háje se slovy "Už to nejsi Ty.". Jinak fakt inteligence tohle. Zítřek bude velký den, směr Most. Povídat si s Luckeym. Bráško můj, není možný, že zítra je to 5 let...

Milostný trojúhelník I.

11. ledna 2014 v 20:46 | Citronek |  Minulost
Stejně jako všechny vztahy, úlety a náhodná setkání vznikají zpočátku bez postraních úmyslů, ani tento životní příběh nebude výjimkou. Začátek byl nevinný, konec pocitově destruktivní. Vítejte ve světě lesbiček, ve světě kde také funguje lež, faleš, přetvářka a co víc - lesby moc dobře ví, kde to bolí nejvíc.
Úplně obyčejný školní den - září 2011. Seděla před školou s kamarádem, v očích vztek a smutek. Byla jiná, byla něčím zajímavá. Oslovení mi moc problémů nedělalo. Ze zvědavosti jsem zjistila co jí v té její malé kebuli tak trápí, šlo o kravinu, jak jsem časem poznala tak tenhle prcek řeší jen kraviny. Seznamte se - moje první dívčí láska Míša.
Čas plynul a z Míši se stala kamarádka, člověk do deště kterému můžu říci všechno. Když jsem jí doprovázela na vlak z Chomutova, dostaly jsme se k tématu lesbiček. Jako správná homofobka jsem vše zazdila. Přiznala se mi, že po holkách kouká a jedna se jí líbí. Nenapadlo mě to řešit, brala jsem jí jaká je, ale ať mě do toho netahá, byla jsem šťastně zadaná se svým klukem a vše bylo růžové, no jak se pak ukázalo tak růžové to zase nebylo, vyklubal se z něj idiot.
Začalo to v září, Míša stále básnila o jedné slečně, jmenovala se Mates. Zapamatujte si tohle jméno u Míši to nekončí. Nevím z jakého důvodu, ale postupem času kdy už s Matesem chodila jim to začalo po měsíci skřipat, Míša začala balit mě. Ze začátku obyčejná hra, ke konci moje zamotaná hlava a pochybnosti kdo jsem. Nechala jsem se balit, přišlo mi to neskutečné a nepoznané. Začala mě lákat představa jaké to je, být někdo jiný než kým jsem do teď.
13. srpen 2012. Datum jenž se mi vrylo do paměti a nikdy nedojde k zapomění. Míša byla pár dní po rozchodu a jako správná kamarádka jsem se rozhodla, že jí budu oporou, řeknu jí o Matesovi samé hnusné věci a uvedu Matese až na dno lidské společnosti, ještě níž než je kanalizace. Tak se přeci utěšuje ne? Kamarádům nakecáte jak jsou úžasný a protějšek největší hajzl, ono to sice nepomáhá, ale máte pocit, že jste obrovskou podporou a tak v tom pokračujete. Matese jsem v tu dobu vůbec neznala, paradoxně byla moje konkurence. V ten den jsem věděla, že Míšu miluju. Směšné? Nepřišlo mi.
Večer jsme trávili u jejího kamaráda na baráku nějaký kus za Obrnicemi, kousek od Chánova. Jinak je to úžasná poloha, rozhodně bych tam chtěla bydlet (sarkasmus). Grilovali jsme, povídali si, snažila jsem se jí být co nejblíž. Když mě krmila klobásou a opatlala mi celý obličej kečupem, normálně bych člověku asi řekla něco od plic, ale já byla v sedmým nebi z toho, že jí tu mám a že ten den trávím s ní. Jo a ještě s jejím kamarádem. Pili jsme pivo. Jedno, druhé, třetí. Mimochodem už jsem zmínila, že mi pivo nechutná? Nesnáším tu pachuť piva. Ale pro ní bych vypila v tu dobu sud. Přišel nápad hodit Míšu do bazénu, parádní nápad až na to, že provedení dopadlo tak, že jsem do bazénu zahučela jako první. Nakonec jsme tam ale skončili všichni. Již jsme byli v náladě a padlo rozhodnutí koukat na film. Převlékli jsme se do suchého oblečení a šli dovnitř domu. Film nás po chvíli přestal bavit, protože jsme řešily Matese. Ano Matese na té kouzelné sociální síti Facebook. Když konečně z Facebooku vypadla, byla Míša schopná se s námi bavit. Do placu přišla vodka a nápad jít ven koukat na hvězdičky. Nejdebilnější co člověk může udělat, jít večer koukat na hvězdičky. Rozložili jsme deky, vodka začla kolovat a všichni tři jsme byli vysmátí. Na mě mrkala hvězda a do dneška jsem přesvědčená, že se mnou prostě flirtovala! Smějící se Míši kamarád šel pro deky, protože madam byla strašná zima. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného než jí políbit. Zastavil se čas, zrychlil se mi tep. Tu chvíli si pamatuju a nikdy na ní nezapomenu. Přišel její kamarád, snažil se nás od sebe dostat, nechtělo se nám ani jedné. Nenapadlo mě nic jiného než ho políbit taky, no tak proč ne? Když úlet tak pořádnej. Míše se to ale nelíbilo a přitáhla si mě zase k sobě. Byl to nádhernej večer a za zavřenými dveřmi pokoje jejího kamaráda se mi otevřeli oči a došlo mi kým jsem. Dlouho sice trvalo si to přiznat, ale nakonec to hrdě přiznám, miluju holky!
Odpoledne jsme šli na vlak, jela jsem domů. Kdybych tenkrát věděla, že od té chvíle se mnou Míša nepromluví, nikdy bych neodjela. Čekal mě dlouhý boj ani ne tolik o Míšu, jako boj se mnou samotnou. Nevěděla jsem v tu chvíli co mám dělat, za kým jít. Vše mi připadalo divné, obyčejné. V hlavě jen Míša. Odjela jsem na chmel. Bylo to 12 dní práce, každý den 10 hodin na poli + mých zběsilých 48 hodin přesčas, abych neměla čas na ní myslet. Abych byla ve společnosti lidí, ale stejně mi hlava pobírala jen jí. Ruce plné šrámů, na duši šrámy a stále jsem nevěděla co se děje. Volala jsem jí, pokládala mi telefon. Šílená bezmoc. Přišla místní dočesná, opila jsem se, poprvé v životě tak, že si plno věcí nepamatuju, bohužel jí jsem si pamatovala pořád. Klopila jsem do sebe jednoho panáka za druhým bez ohledu na jeho obsah.
Pokud dám všechny fakta dohromady. Já chtěla Míšu, Míša chtěla Matese a postupem času se dozvíte, že Mates chtěla mě. Takhle vše začalo, bolestí a smutkem, přesto však láskou ač neopětovanou. Míša je teď dobrá kamarádka, nad tímhle se zasmějeme, ale věřte - v tu dobu mi do smíchu nebylo.

Alkoholové opojení

9. ledna 2014 v 22:54 | Citronek |  Přítomnost
Dobrouzdala jsem se domů ke svému počítači. Zapla ho a po přečtení zpráv SMS a mých odpovědí se ve mě spustila dávka hormonů, jenž spustili další nenávist vůči mé vlastní osobě. Pár panáků vodky, nějaké události a příznání způsobilo, že se navrátili vzpomínky na dobu, kdy jsem sama plánovala svatbu, bydlení a dokonce přistoupila na tak šílenou věc jakou bylo, že já budu ta, která porodí naše dítě. Věřila jsem tomu, ta představa byla krásná, budoucnost růžová a pak? Přišla Praha! Událost jenž všechno změnila - dálka která přidala na žárlivosti. Možná mám jen nadnesené myšlenky, když si myslím že nebýt mého odchodu a smutku, jenž přišel v den kdy jsme se s již bývalou přítelkyní loučili, bylo by všechno jinak. Snažila jsem se pro první a bohužel i poslední. Návštěvy psychologa, řešení důvěry v ostatní lidi, neboť z minulosti jsem měla v paměti jeden obrovský bol, jenž nebylo jen tak schopno vypustit. Přišlo to vše pozdě. Boj byl prohraný a pokud i teď mé poslední měsíce vztahu nazývám bojem, je vcelku jasné, že mnoho věcí už nebylo v pořádku.
Alkohol dokáže své, ale nikdy neuděláte to co nechcete ať už jste pod vlivem alkoholu, návykových látek nebo něčeho jiného. To je jen sprostvá výmluva, kterou využívá mnoho z nás, abychom se necítili tak provinile, ale ruku na srdce - všichni dobře víme co jsme v tu chvíli udělat chtěli. Nebudu lhát, stojím na rozcestí. Na rozcestí lásky, jenž je nemožná a druhou cestou se mi stává zapomění, které je daleko od bodu, kde se právě má osoba nachází. Nevím, jestli dokážu najít ten správný směr a bohužel nevím jestli ten směr vůbec hledám. Vím jediné, zapomenout na člověka pro kterého by jste položili vlastní život i po tom co vám řekne větu "Chci vás mít obě dvě" je těžké, těžší než odmítnout štěně se sladkým pohledem, nebo auto vašich snů, jenž vám dávají zdarma pro váš kouzelný úsměv.
Na jedné straně slečna s kterou chcete zapomenout, kterou chcete milovat a víte, že jí můžete věřit, že vám v ničem zatím nelhala, že pro ní existujete vy a záleží jí na vás. Na druhé straně osoba, která vám ublížila a možná si to ani neuvědomuje, ale přesto všechno pro ní hraje jeden velmi podstatný fakt - jedenáct měsíců lásky, u níž máte podezření, že stále nevyprchala.
Co si má tedy člověk vybrat? Jistotu a vidinu, že v budoucnosti se možná zamiluje, nebo bojovat o člověka, jenž mu narovinu řekl "Nemiluji tě, chci ale tebe i další jinou" a vy přesto všechno víte, že zapomenout na tu lásku se nedá tak snadno, že ve vás ten cit stále je a bojíte se okamžiku, kdy jí znovu uvidíte. Bojíte se i okamžiku, kdy si představíte, že čte tento článek. Buď ho čte jedna, nebo druhá. Možná ho čtou obě zároveň, přesto nevíte - ČÍ VLASTNĚ JSTE A KOHO CHCETE BÝT?!

Blbouni

8. ledna 2014 v 20:57 | Citronek |  Minulost
Blbouni, magoři, šílenci, dementi.
Tak ať ty slova lítají, my dobře víme, jak to mezi sebou myslíme. Představuji vám nejlepší bandu lidí pod sluncem. Moji kamarádi, u kterých vím, že kdykoli se cokoli pokazí můžu za nimi přijít a problém se vyřeší, nebo alespoň utopí v alkoholu.
Nebudu je jmenovat, spousta z nich má násilné tendence a mohli by mě zbít, takže tady budu o nich mluvit jen v dobrém, alespoň si u nich šplhnu a pár dní nebudu mít pod okem žádný krvavý šrám. Pro ty méně chápavé byl tohle pokus o vtip.
Známe se po různě dlouhou dobu, nejdelší přátelský vztah mám s tím ušopleskem co ukazuje nad hlavami všech zúčatněných, jak velkého ho má. Jen pro informaci ten blbeček s držkou ve tvaru NIKE a mikinou Adidas jsem já.
Jak jste možná z našich střízlivých, abstinujících tváří poznali, fotografie byla pořízena v den kdy se holdovalo tak trošku alkoholu. V přiměřené míře se též prozrazoval u některých jejich obsah žaludku. Když nad tím tak přemýšlím, byl to celkem fajn večer a hlavně cesta autem kdy ušoplesk naháněla papriku v kyblíku od Lanzy a oháněla se větou "Hele paprika! Můžu jí sníst?". (pozn. red.: "Kámo sorry, ale pro mě je tohle legendární věta, kterou budu ještě v 60ti letech vyprávět svým dětem ze zkumavky.").
Takže uvedu-li vše na pravou míru, pokud hledáte na světě něco a nevíte co, je to právě taková parta lidí v jejíž společnosti budete mít po pár minutách na celém krku cucfleky a budete si připadat jako hydrant, který si každý pes občůrá a tím označkuje. Stejně tak si my blbouni značkujeme sami sebe navzájem. A vůbec nás neštve, že někdo má vztah a že třeba něčí drahá polovička žárlí. Ne. Máme to prostě totálně.. Prostě je nám to jedno. Když se sejde tahle grupa lidí, nemusí být v naší společnosti ani pan alkohol a takovýhle lidi se hledají horko těžko. Takže blbouni, trubci a všechny jelita z týhle fotky a další: "S vámi je trávení času legendární!".

Možná vám přijde divné, proč je tenhle článek v rubrice "Minulost", řešení je jednoduché. Kde jsou vzpomínky, je vždy minulost. Kde jsou oni, je vždy přítomnost a tam kde nejsou, tak tam se domlouvá sraz kde budou vznikat ty nejlepší vzpomínky! Usmívající se

Cesta

8. ledna 2014 v 20:07 | Citronek
Představte si, sedíte ve vlaku házíte na okolí ignor, na tváři máte povýšenecký výraz a cítíte se jako největší pán ve vlaku. Najednou vás osloví nějaký cucák, jestli mu mrknete na věci a dokonce má tu drzost, že po vás chce, aby jste si přesedli k němu blíž, aby jste na ně lépe viděli až půjde na to velmi čisté WC ve vlaku. Dobře tedy, nasadíte ten roztomilý výraz i když v hlavě si myslíte svoje. Koukáte na jeho věci, cucáček přijde sedne a vy si myslíte, že ho máte z krku. Omyl.
Začne na vás mluvit, vy odpovídáte. Otráveně odložíte knížku a odsekávanými odpovědmi se s ním dáte do hovoru. Zjistíte, že si máte co povídat. Dostanete se k roztomilé větě "Já mám přítelkyni" a se šibalským úsměvěm mu odvětíte "Já taky". Zde začíná ten poutavý příběh, kdy cucák posilněný dvěma panáky vodky k vám přisedá a začne vyzvídat.
Dobrá tedy, egoisticky mu řeknete, že ta nejkrásnější dívka ze třídy je vaše přítelkyně. On má stále na ksichtu ten užaslý výraz kdy mu došlo, že jste lesbička. Ano homofobíci, lesbička. Po tom co se vcelku rychle vzpamatuje vám pár svých tajemství řekne také, ale to tu nebudeme rozebírat. Cesta rychle utíká, když se člověk dobře baví a věřte, že když se ten týpek rozhodl, že půjde na čoudovou na hajzlíky ve vlaku i pro mě byl adrenalin, když poté přišla průvodčí a nenápadně všechny očichávala a pak s cinickým úsměvem odešla do dalšího vagonu.
Krom toho, že se bavíte o ženách, o tom jak jsou některé žárlivé a tu svojí vychválíte do nebes a dokonce pravdivě, dostanete se k velmi důležitým hovorů jako jsou Vánoce, Silvestr a bla bla bla. Potom ho napadne probrat téma: "Chceš děti?". No jasně, že chcete děti budou krásný, inteligentní, no prostě opak vás. Řeknete mu jak to chcete provést, jemu spadne brada až po kulky a pak vám nadšeně oznámí, že by klidně byl dárce spermatu, kdyby věděl, že o dítě bude dobře postaráno a že od něj nic nebudete chtít. No běžně se stává, že jedete vlakem a najdete si tam svého dárce spermatu. Každopádně ať si tam ty žížalky ještě pár let klidně plavou, párkrát vlakem ještě pojedete a kdoví pak můžete sepsat všechny koho potkáte, jejich jména hodíte do klobouku a pak? Losujete sportku: "A šťastným výhercem pro rozdání svých žížalek se stává ten borec z roku 2016 z vlaku směr Liberec".
Vystoupíte z vlaku, vyměníte si ten strašně moderní facebook, dáte panáčka voděnky u pofidérního okýnka na nádraží a dál pokračujete ve své cestě. Kdoví, třeba potkáte dalšího dárce. Kdo hledá, ten najde ne? Smějící se

Soudní spor

8. ledna 2014 v 19:43 | Citronek |  Přítomnost
Tak přemýšlím o co je fyzická bolest větší než-li ta psychická. Sedím ve vlaku, mám absťák na muziku, neboť se mi včera večer rozhodl mobil ke stávce. Přeji si, abych stávkovala taky, nebo alespoň moje mysl. Nevím ani kolik je hodin, bez mobilu jsem úplně mimo dění. Potřebuji utéct z reality, z místa kde mě před pár minutami poštvali proti vlastnímu otci. Bylo okolo dvanácké hodiny, když to skončilo. Cítím se jako zvíře, hyena.
Několikrát si řeknu větu, že to není tak zlé, ale do mysli se dostane jen pravý opak. Vypnu a odříznu se od světa, uzavřu se do sebe a zešílím. Zešílím z představy, že mě nutitli okolnosti ublížit jednomu z rodičů. Nikoli fyzicky, ale psychicky.
Soudní spor, jenž skončil po hodinové debatě smírem, neboť jsem otce dotlačila ke zdi. Je mi k zblití. Nechápete proč? Je snadné tvářit se jako neviňátko, plno lidí vám to sežere i s navijákem. Těžké je pak pohlédnout do tváře člověku, který vám dal život.
Dá se říci, že jsem vyhrála. Ale co je odměnou za vítězství? Hořká pachuť panáčkování v místnosti s cizí osobou, jenž neopoměla poznámku s cinickým úsměvem na výsledek mé maturitní zkoušky. Paráda!
A víš co světe?! Jsi do hajzlu! Mám vztek na to, že opět dělám blbečka a skáču jak kdo píská! A ještě jeden vzkaz: "To co miluji, toho se nevzdám.. Půjdu i přes mrtvoly!". NASRAT!

Boj o život I.

6. ledna 2014 v 22:48 | Citronek |  Minulost
Bolest, křeč, krev.
Sedím na posteli, v klíně mám složené ruce a na rukou krev. To není začátek hororu. To byl můj začátek boje o život. Možná se zdá, že jsou to silná slova, možná se zdá poněkud přehnané to bojem nazývat, ale je to můj názor a já vám ho prostě cpu tak jak to chci já! Usmívající se
Jen obyčejně sedím ve svém pokoji, přemýšlím a najednou jediné co slyším je praskot a teplo jenž mě polévá okolo rtu. Teplo jenž stéká od nosu po bradu, z níž po kapkách padá krav do mých dlaní. Něco je očividně špatně. Možná tlak. Možná ne. Jediná myšlenka: "Doktorka to vyřeší.". Milý zlatí, asi očividně nepřekvapivě - nevyřešila. Ono, když vám půl roku tvrdí, že je to dospíváním a krmí vás zázračnými bonbonky a myslí si jak úžasně to zabírá je to více než otřesné tahle péče. Tihle rádoby lékaři, jenž vám s úsměvem řeknou, že jste zdraví a natáhnou ruku se slovy: "Třicet korun, chceš potvrzení?".
Krev tekhla dál, bonbonky docházeli. Bolesti se stupňovali. Přišlo řešení číslo dvě. Paradoxně opět navštívil lékaře, ale co takhle zkusit jiné město? Třeba se tam budou usmívat méně falešně a třeba jim na mě bude záležet více. Opravdu, něco našli. Krevní sraženina. Postup byl jednoduchý, nedostala jsem bonbonky teď mi dali přímou palbu do žíly. Dali mi obrázek, kalendář a napsali kdy mám přijít znovu. Chvíli to trvalo než se sraženina rozpustila na velikost jenž byla možná vytáhnout za pomoci úžasně pohodlných hadiček, které sáli snad více než můj lux. Sraženina byla venku po několika měsícich.
Vše se zdálo dokonalé, až jednoho krásného dne - krev...

Školní flám

6. ledna 2014 v 22:29 | Citronek |  Přítomnost
Letos poprvé znovu usednout do školní lavice, nahodit příjemný výraz a dělat, že vás vše šíleně zajímá a jste přímo závislí na každém slově jednotlivce. Přímo hltáte všechna slovní spojení a druhým uchem je velmi nenápadně vypouštíte. Nesnášíte ten pocit, kdy ráno znovu slyšíte otravný zvuk budíku a s nucenými pohyby se soukáte do oblečení, cpete se do koupelny a utíkáte na autobus. Dokonalost!
Když se nad tím vším zamyslím, co se stane příjdu-li pozdě? Zemře někdo? Ne. Jediné co se vám stane, tak se na vás maximálně bude pár lidí pohrdavě a závistivě tvářit, neboť jste jsi vytvořili příležitost se déle vyspat, o minutku déle trávit v klidu svou snídani a nebo dokonce o pár minut déle se hádat s milovanými rodiči. Nu a proč vlastně ne? Dnes jsem se objevila ve škole z jednoduchého důvodu, hromada testů a znalosti minimální. Víte co mi došlo? Neumím německy, nelíbí se mi ten jazyk a když se zamyslím nad kouzelnou větou "kolik umíš jazyků, tolikrát si člověkem" je to úsměvné, víte proč? Miliony lidí umí svůj mateřský jazyk a přesto není schopno člověku říci narovinu svůj názor, nedokáže říci co cítí, co mu vadí, co by změnil. Nač tedy mám umět dalších několik jazyků? Budu snad potom schopna jednodušeji překročit barieru strachu a říci vždy všechno a všem narovinu? Ne.
Lidé si vyčítají, že neříkají pravdu. Hoď kamenem, kdož jsi bez viny! Ani já nejsem a moc dobře vím, že nikdy nebudu. Vždy je důvod proč neříci vše. Mnohdy pravda ublíží více než lež ať už kdokoli říká opak. Vím, že znalost jazyků je podstatná pro budoucí zaměstnání a dalších spousty lákavých až přímo nezajímavých záležitostí jako je například nakupování zahraničí. Ano, budete za naprosté génie, když si za pět let studia budete schopni lámaným jazykem objednat kopeček vanilkové zmrzliny, přičemž stejně dostane něco co jste vůbec nechtěli, ale pro vaše ego před kamarády se budete tvářit, že přesně tohle jste chtěli. Bravo!
Nuže, zpět ke školnímu flámu z dnešního dne. Krom desítek kyselých ksichtů na školní chodbě u lidí, jenž jsem viděla poprvé, ale už mě zdraví jakoby mne znali dlouhá léta se tam překvapivě nic zajímavého neudálo. Chce to nějaký rozjezd pro ten letošní rok, tak uvidíme co provedeme zítra...

Přítomnost II.

5. ledna 2014 v 12:53 | Citronek |  Přítomnost
Ledový čaj, ponuré počasí, sousedská hádka jenž skrze zdi lze doslechnout až do mého pokoje. Dnešní dokonalý den. Dívám se do lávové lampy a napadá mě tolik témat, které mám v hlavě. Ty které mě trápí, vytáčí a štvou, ale i ty které vlastně ani člověk nemusí řešit, přesto je však řeší a hledá v nich chyby. Je téměř neuvěřitelné jak se vám ze dne na den dokáže vše rozpadnout, jak člověk, kterého milujete vám dokáže tolikrát ublížit aniž by si to i uvědomoval. A vy? Jeho ublížení vyhledáváte, protože v něm hledáte vysvobození a zapomění na něj. Hledáte bolest a poslední ránu, která vás osvobodí a když už si opravdu myslíte, že ta ráda přišla, po pár dnech si uvědomíte, že je to jen další šrám na duši a trápíte se dál. Odmítáte přítomnosti blízkých, prahnete jen po přítomnosti vašeho milovaného člověka. Už nejste v realitě, jste ve vzpomínkách, kde jste byli šťastní a vše jste viděli skrze růžové brýle. Kdy každé obětí zastavilo čas.
Zvoní vám zpráva na telefonu, navracíte se do reality a nenávidíte se za to, že z ní opět unikáte a hledáte bolest, která vám umožní zapomenout. Přitom stačí tak málo, jediný krok - přestat na osobu myslet. Ano, strašně jednoduchá záležitost, přičemž se musím hodně nadechnout sarkasmu, abych opět mohla racionálně myslet. Přítomnost se prolívá s minulostí neskutečně častokrát a kdo to nevidí, ten je pravým slepcem. Z minulosti se má člověk poučit, přitom v ní povětšinu času hledá jen bolest. Radost čerpá z budoucnosti a okamžikem? Okamžikem nežijeme nikdo! Neexistuje osoba, jenž by byť na malý okamžik nevzpoměla na to co bylo dříve, nebo na to co se v budoucnu může stát.
Moje přítelkyně říká: "Minulost má zůstat minulostí". Poprvé, když tuhle větu řekla na tváři se mi oběvil úsměv a v hlavě jediná myšlenka: "Tebe hledám, ty budeš mojí tečkou minulosti a začátkem nové životní kapitoly. Začátkem štěstí bez konce.".

Minulost I.

5. ledna 2014 v 12:19 | Citronek |  Minulost
Za týden to bude pět let, co mi zemřel nejlepší kamarád.
Tahle věta vyznívá hodně stroze, ale když budete pátrat v minulosti pohltí vás její význam natolik, že pochopíte mé samotné myšlenky a vzpomínky na tak úžasného člověka.
Začnu tím, že jsme spolu vyrůstali a takový ty nezbytně nutné detaili o tom jak jsme jeden bez druhého nedali ani ránu. Ve školce jsme si hráli na prince a princeznu a musím říct, že v šatech vypadal božky. Smějící se Už tenkrát to se mnou nejspíš nebylo plně v pořádku, když místo panenek a šatiček mě zajímalo jak panenky skalpovat a kde je největší blátivá louže. Ze školky jsme vyrosli a každý šel na základku jinam, oba nás cepovali rodiče a cpali nás do výběrových tříd. Chudák "slíznul jazykovku" a já? To bych raději rozebrala až časem.
Přichází ten největší paradox, kdy jsme šli spolu na Den otevřených dveří na průmyslovku v Chomutově. No totálně jsem tu školu nesnášela už od pohledu byla divná. Ale on byl nadšenej a pořád ukazoval kde budeme spolu sedět, kam chodit na jídlo - no prostě můj magůrek. Já v tu dobu měla v hlavě jinou myšlenku, v tu dobu pro mojí osobnost naprosto normální myšlenku, že mu budu lhát a zápisový lístek si dám úplně jinam. Všechno vypadalo, že to klapne. Chvíli bude naštvaný a zklamaný, ale to ho přejde. Jsme přeci nejlepší kamarádi od dětství.
Přišli vánoční prázdniny. Lukáš (pro ty méně chápavé, můj kamarád) odjel do snového San Francisca za svým tátou. Ještě v den odletu, kdy jsme stáli na Ruzyni mi říkal větu "Slibuju, že se vrátím do konce ledna, smrt by mi v tom nezabránila cvoku". - Celkem paradox, že mluvil o smrti a usmíval se přitom na mě. Každý den jsme si volali a psali na netu.
12.1.2009 zvonil telefon. Nerozuměla jsem prvotním řečem co se táhli z telefoního sluchátka. Nicméně, věděla jsem, že volá Lukášovo matka a že se něco děje - brečela. Jediné co jsem slyšela bylo: "Kamion, večer, Lukáš zemřel, nehoda, nevrátí se". Přišel pocit, kdy se zastaví čas, vy si sedáte, nechápete, neslyšíte, nevidíte. Jediné co vám v hlavě zní je "Zemřel, nevrátí se".
Odešlo mi v tu chvíli mé druhé já. Tak sedím na schodech ve škole, kam se přiřitila učitelka a řvala na mě, že zvoní ať jdu do třídy. Nikoho v tu chvíli nezajímalo co se děje a když už jí po pár minutách došlo, že jí mám totálně na háku (nebudeme sprostý) začala paradoxně ječet ještě víc otázku "No co je?". Vzdala to po nějaké době. Nepamatuji si ani, kdy jsem došla domů dokonce ani jak. Jen vím, že jsem spálila a roztrhala všechny fotky a věci od něj. V záchvatu zlosti, že nesplnil svůj slib. Pro nás byl slib svatý, proto moje cesta vedla na průmyslovku. Protože to byl slib člověku, jenž byl, je a bude můj život, můj hnací motor. Od doby co jsem o něj přišla, nenávidím lež a faleš. A o to víc nesnáším, když mi někdo při lhaní kouká do očí a směje se. Připomene mi to jeho, a to probouzí vzpomínky a agresi.

Přítomnost I.

5. ledna 2014 v 11:33 | Citronek |  Přítomnost
Znáte takový ten pocit, kdy se ráno probudíte a řeknete si: "Dneškem začne nový život"? No tak to je kravina a vy to víte taky moc dobře. Říkají mi Citron, jsem obyčejná 19ti letá holka, co nemá o světě a o životě páru a stejně se nemůžu zbavit pocitu, že víc jak polovinu věcí na tomhle světě nenávidím.
Když to tak shrnu, ještě před půl rokem jsem byla nejšťastnější za celý svůj dosti krátký život, za 6 měsíců se karty úplně obrátily. Dnes je to právě měsíc, co se rozplynula moje představa a plány na nádhernou budoucnost s mojí teď už bývalou přítelkyní. Pátráním v minulosti, stále nemůžu přijít na to, co byl ten přesný důvod a co se stalo jinak. Dobrá, budu tomu tedy říkat životní náhoda nebo již tak oblíbené "ochladnutí citů". Nicméně nutno zmínit, že po měsíci se také plno věcí změnilo a světe div se - v mém životě se objevila nová slečná úžasná.
A ještě jedna věc, jste-li homofobové, pro dobro vašeho žaludku a klid vaší duše - přestaňte číst.
Vítejte v mém světě, kde je moje pravda, moje pocity a zážitky. Ve světě, kde se člověk nenudí, ani kdyby chtěl.