Minulost I.

5. ledna 2014 v 12:19 | Citronek |  Minulost
Za týden to bude pět let, co mi zemřel nejlepší kamarád.
Tahle věta vyznívá hodně stroze, ale když budete pátrat v minulosti pohltí vás její význam natolik, že pochopíte mé samotné myšlenky a vzpomínky na tak úžasného člověka.
Začnu tím, že jsme spolu vyrůstali a takový ty nezbytně nutné detaili o tom jak jsme jeden bez druhého nedali ani ránu. Ve školce jsme si hráli na prince a princeznu a musím říct, že v šatech vypadal božky. Smějící se Už tenkrát to se mnou nejspíš nebylo plně v pořádku, když místo panenek a šatiček mě zajímalo jak panenky skalpovat a kde je největší blátivá louže. Ze školky jsme vyrosli a každý šel na základku jinam, oba nás cepovali rodiče a cpali nás do výběrových tříd. Chudák "slíznul jazykovku" a já? To bych raději rozebrala až časem.
Přichází ten největší paradox, kdy jsme šli spolu na Den otevřených dveří na průmyslovku v Chomutově. No totálně jsem tu školu nesnášela už od pohledu byla divná. Ale on byl nadšenej a pořád ukazoval kde budeme spolu sedět, kam chodit na jídlo - no prostě můj magůrek. Já v tu dobu měla v hlavě jinou myšlenku, v tu dobu pro mojí osobnost naprosto normální myšlenku, že mu budu lhát a zápisový lístek si dám úplně jinam. Všechno vypadalo, že to klapne. Chvíli bude naštvaný a zklamaný, ale to ho přejde. Jsme přeci nejlepší kamarádi od dětství.
Přišli vánoční prázdniny. Lukáš (pro ty méně chápavé, můj kamarád) odjel do snového San Francisca za svým tátou. Ještě v den odletu, kdy jsme stáli na Ruzyni mi říkal větu "Slibuju, že se vrátím do konce ledna, smrt by mi v tom nezabránila cvoku". - Celkem paradox, že mluvil o smrti a usmíval se přitom na mě. Každý den jsme si volali a psali na netu.
12.1.2009 zvonil telefon. Nerozuměla jsem prvotním řečem co se táhli z telefoního sluchátka. Nicméně, věděla jsem, že volá Lukášovo matka a že se něco děje - brečela. Jediné co jsem slyšela bylo: "Kamion, večer, Lukáš zemřel, nehoda, nevrátí se". Přišel pocit, kdy se zastaví čas, vy si sedáte, nechápete, neslyšíte, nevidíte. Jediné co vám v hlavě zní je "Zemřel, nevrátí se".
Odešlo mi v tu chvíli mé druhé já. Tak sedím na schodech ve škole, kam se přiřitila učitelka a řvala na mě, že zvoní ať jdu do třídy. Nikoho v tu chvíli nezajímalo co se děje a když už jí po pár minutách došlo, že jí mám totálně na háku (nebudeme sprostý) začala paradoxně ječet ještě víc otázku "No co je?". Vzdala to po nějaké době. Nepamatuji si ani, kdy jsem došla domů dokonce ani jak. Jen vím, že jsem spálila a roztrhala všechny fotky a věci od něj. V záchvatu zlosti, že nesplnil svůj slib. Pro nás byl slib svatý, proto moje cesta vedla na průmyslovku. Protože to byl slib člověku, jenž byl, je a bude můj život, můj hnací motor. Od doby co jsem o něj přišla, nenávidím lež a faleš. A o to víc nesnáším, když mi někdo při lhaní kouká do očí a směje se. Připomene mi to jeho, a to probouzí vzpomínky a agresi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiwina Kiwina | 8. ledna 2014 v 21:07 | Reagovat

Tak tohle je úžasný článek Citron...fakt a to řikám upřímně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama