Březen 2014

Český jazyk

5. března 2014 v 23:50 | Citronek |  Přítomnost
Nádherný jazyk díky němuž můžeme popsat své vnitřní pocity. Nuže pokud chcete popsat pocit "Je mi totálně k zblití.", je opravdu ideální používat pro mě tak zvanou "UQWiCzEnou češtinu". Jistě mnozí z Vás ví o čem mluvím. Opravdu nenávidím, když mi přijde zpráva, která obsahuje více pravopisných chyb než slov a navíc doprovázena záměnou jednoduchého "v" za dvojité. Pokud se člověk snaží tak vyjádřit svoji demenci a nezúčastněnost v oblasti gramotnosti - gratuluji, za toto bych udělovala titul největší zohyzdění mateřského jazyka. Jsem hrdá na svůj jazyk, když už nemohu být hrdá na zemi jako celek. Líbí se mi literatura psané v mém jazyce, české písně a písmo, které mne od malička učili. Hrdě jsem se v tomhle jazyce vzdělávala a opravdu mne uráží setkání s člověkem, který si ho neváží.
"MoCinQy Wás LoWíshKuju" - Opravdu? Věta za všechny peníze, za kterou bych odřízla ruce. A pokud mi pak ještě člověk píše, že je disgrafik a dislektik, tak se omlouvám, ale opravdu se domnívám, že toto je způsob jak dokázat, že jste naprostý účelový negramot bez jakéhokoli studu. Vážně je tolik těžké si po sobě přečíst text a opravit chyby, které tolik bijí do očí? Základní školu absolvovalo snad většinové množství v republice, nebot domnívám-li se správně - základní vzdělání je u nás povinné. A pokud se nějakým způsobem člověku nepodaří splnit ani toto vzdělání, vsadím se, že alespon číst a psát Vás ve škole naučili, alespon ty úplné základy.
Ano, jsem rozhořčena, pohoršena a naštvaná na tyto lidi. Domnívám se totiž, že pokud bychom měli být na něco pyšní je to náš rodný jazyk, naše literatura, umění a nikoli zohydování národních památek a písemností. Milý národe, je mi zle, když vidím negramotnost okolo sebe.

Nevěra

4. března 2014 v 16:55 | Citronek |  Vaše témata
Problém na který je každý sám. Vždy postaven na rozcestí, kdy volí mezi jistotou a vzrušením okamžiku. Ačkoli v pojmu jistota se schovává láska, důvěra, přátelství a mnoho jiných pocitů, ve chvíli kdy před námi stojí zatím nepoznaná duše nové osoby, na vše zapomeneme. Necháme se unášet okamžikem a zapomeneme na všechny problémy a bohužel i závazky. Je to ta blízkost a zájem druhé osoby o nás samotné, která nás dovádí k šílenství. Chceme více. Očekáváme, že dostaneme to co si tajně přejeme a vlastně ani nevíme pořádně co to je. Hlava odpojí srdce, vydává nás na pospas lži. Podvedli jsme. At už jen myšlenkou, či dokonce polibkem. Jediné zaváhání nás zlomilo, proměnilo nás ve zrůdy vlastního svědomí.
Vracíme se ke své lásce a znovu poznáváme to kolik pro nás znamená. Proklínáme sebe, že jsme se nedokázali ovládnout. Nenávidíme tu chvíli, ačkoli jsme v tom okamžiku udělat chtěli. Přejeme si vzít čas zpět, víme však že bychom to nejspíše udělali znovu. Nikoli pro ten pocit, jenž jsme cítili, ale pro ten pocit, který máme ted. Vina a neschopnost se podívat druhému do oči, překrývá vědomí, že právě tato osoba je naší budoucností. Bojíme se přiznat svoji chybu. Víme co se stane, přijdeme nyní o vše. Došlo nám co máme, ale ztrácíme to každou vteřinou od naší nevěry. Jednou se vše dozví a bude to horší. Pokud vše přiznáme my, máme alespon šanci, že o ní nepřijdeme úplně. Možná nám nezmizí úplně ze života, budeme se vídat a budeme vědět, že je štastná - bez nás. Utápí nás představa, že je s někým jiným. Bolí nás to, ale víme, že je to pro nás ten správný trest. Může se však stát i opak - odpuštění. V tu chvíli máme vyhráno. Víme koho máme, jak moc ho milujeme, náš protějšek ví, že ačkoli jsme podvedli dokázali jsme to přiznat a může se tak pokusit nám znovu věřit. Znovu tak s námi procházet trnitou cestu života.

Staré kolejiště

2. března 2014 v 23:49 | Citronek |  Přítomnost
Zvuk přijíždějcího vlaku na téměř opuštěném vlakovém nádraží. Čekám a vlastně ani nevím na co. Možná doufám, že se dostaví pocit, který mi dodá sílu a směr, kterým se v životě dát. Energii, jenž budu moci čerpat z pouhého okamžiku. Vztek, naděje, lítost nebo radost, jakýkoli impuls který by mi vlil do žil velký kus života, který by měl smysl a něco znamenal. Opouštím nádraží bez pocitů, s pouhou prázdnotou v duši. Kolem projíždí auta, padá na mne tma. Ztísnění cítím už i ve volném okolí. Nevím kudy dál, bloudím, hledám snad sebe?
Zastavuji se na mostě, podemnou jsou staré opuštěné koleje. Již roky tudy neprojel jediný vlak. Jsou tu zbytečné, avšak kolik lidí se již po těchto kolejích prošlo? Kolik z nich se na ně posadilo a hledalo zde je samotné? Jistě se na ně posadil nejeden člověk, doufající v projíždějící vlak. Třeba právě v tu chvíli, kdy uslyšeli zvuky vlaku z nedalekého nádraží našli sami sebe. Stačí mi pohled na kolejiště, na jejich okolí zarostlé vysokými křovisky. Na zdech mostu graffity, jenž tu též zanechala osoba, která se tak snaží vyjádřit svůj názor, své vnitřní já. Možná se jen hledám, možná stojím na vlastním rozcestí života a nevím kterou cestou se vydat. Jedno vím ale jistě, bojím se udělat chybu. Zklamat své okolí není směr, kterým se odeberu. Najednou mi dokází kudy jít. Volba těžká v přítomnosti, avšak do budoucna to nejjednodušší. Chci jediné, vidět úsměv své rodiny, milované osoby, přátel a lidí ve svém okolí, kteří nademnou nezlomili hůl.
Nyní se usmívám i já, staré koleje ačkoli mlčí, toho pověděli více než museli. Opět tak udávají směr. Odcházím. Má duše je opět naplněna energií, nadějí a silou, jenž pramení právě z naděje na lepší zítřek.