Duben 2014

Život snem

15. dubna 2014 v 0:15 | Citronek |  Přítomnost
Zastavilo se mi srdce ve chvíli, kdy jsi na mne poprvé promluvila. Nevím co jsi chtěla, ale tvůj úsměv mne dokonale odzbrojil. Vím tvé jméno má platonická lásko. Tolik roztomilá, když se mi díváš do očí a přitom rozpačitě lapáš po myšlenkách co máš právě udělat. Uhýbáš pohledem, tak proč se mi zdá, že přejíždíš po mém úsměvu? Proč mám na rtech úsměv, když sedíš tak blízko mne? Hledám s tebou oční kontakt a přeji si zmrazit čas. Srdce mi buší a obrovský průšvih tuší. Snažím se, aby jsi nic nepoznala. Projevuji nezájem, ale nad tvým bláznivým lapáním po činech, nemůžu nereagovat. Opakuješ mi několik pokynů stále dokola a možná i doufáš, že je nechápu. Bláhově si snad v koutku duše nalhávám, že ten úsměv na tvé tváří vykouzlíš vždy jen pro mne. Tvé oči nelze snad slovy popsat.
Lásko počkej! Nedýchám. Mé srdce nebije. Čas neběží. Po těle mi běží mráz až do místa na které si položila svou ruku. Sleduji tvůj pohled, čtu v tvých očích příběh. Jako by jsi mi otevřela knihu s kapitolou tvého života a řekla "Čti!". Necháváš mne pročítat tvé činy, vzpomínky a provázíš mne svou minulostí. Držíš mojí ruku velmi pevně. Prošlapávám stejnou cestu, kterou sis musela projít sama. Necháváš působit všechny tvé strasti na moje myšlenky. Trápíš se? Chci se trápit s tebou. Raduješ se? Dovol mi tvou radost sdílet společně s tebou. Vidím toho tolik, nevyznám se v tobě. Říkáš, že máme celý život, abychom spojily své cesty a dosáhly společně cíle. Budeš mi oporou? Nepustím tě.
Stojíš a rozhlížíš se. Nechápu co se děje. Usmíváš se, tak nezvykle. Ztrácíš se mi a vzdaluješ se. Říkáš dokola jen jediné "Otevři oči a žij!". Na tváři cítím něčí dlaň. Ze strachu velmi pomalu otevírám znovu oči. Jsi to ty, tvá ruka je na mé tváři a znovu vidím tvůj sladký úsměv. Je ráno, byla jsi můj sen? A já to teď žiji! Nevzdálila jsi se, stala jsi se jen mou relitou. Kýmsi dokonalým, avšak neovladatelným. Emoce se střídají, srdce buší, plícemi se znovu prohání vzduch. Jsi mi důvodem k žití. Sním o tobě a žiji svůj sen. Teď vím, že ať jsem kdekoli, nosím tě vždy sebou. V srdci již není místo, neboť v něm nosím tebe. Nikoli lásku platonickou, ale pravou a čistou. Takovou, kterou někteří za celý život nepoznají, takovou která mi dává příležitost poznat sebe. Lásku nefalšovanou a procítěnou, žitou i snovou. Lásku pravou, jenž cítit mohu jen k tobě.

Domov andělů

8. dubna 2014 v 15:27 | Citronek |  Vaše témata
Zavřete oči, odcházím. Necítím bolest, pocit který mne naplnuje je klid. Dívám se na vás z výšky, kde se k sobě lidé chovají slušně. Každý zde má své místo, je štastný. Na sobě hedvábně bílé kusy látky příjemného letního střihu. Procházím-li se po pěšině do místa, jenž je mi neznámé, potkávám mnoho lidí. Usmívají se, mají výbornou náladu. Zde se nepláče, zde život neplyne, bolest neexistuje. Zde je město vytoužené každou lidskou duší. Konec na Zemi, začátek zde. Vše nové, nepoznané, přesto však o tolik příjemnější.
Nemám nic a přesto cokoli. Zde není měna, platí se tu dobrým slovem a přáním krásného dne. Není tu závist, nebot nikdo nic nemá, ale zároven má vše po čem jeho srdce touží. Blankytně modré nebe a oblaka na dosah. Jediným dotekem mraky rozeženu, stejně jako všechny chmurné a smutné myšlenky. Platí tu jediné pravidlo - nesmutnit. Dívám se na Vás, na vaše utrápené tváře a hádky. Mrzí mne mnoho věcí, tíha lidské duše především. A tak stojím před branou, stávám se andělem, dostávám křídla. Můžu letět, nikoli však za Vámi. K čemu jsou anděli křídla, když nemůže letět pomoci? K čemu jsou pohledy na svět, jenž kdysi byl mým životem, když vidím jen trápení z mé nepřítomnosti?
Čas. Vyřeší vše za mne, nevyzpytatelnost božího času. Procházím se po městečku, je slunečný den a na obloze není jediný mrak. Cítím klid, nebot všechna mračna se rozehnala. Je toto štěstí? Necítit nic a mýt v duši klid? Naposledy se utíkám podívat za Vámi dolů, rozbušelo se mi srdce. Uteklo tolik času, rány se zhojily a já na Vás čekám. V městečku klidu, splněných přání a očekávání. Vzdávám se bolesti, avšak nikoli lásky. Vzdávám se závisti, nikoli cítění. Vzdávám se života, nikoli dechu.

Poslední sbohem

5. dubna 2014 v 17:53 | Citronek |  Přítomnost
Byla krásná, chytrá a úplně jiná. Svými pohledy a slovy si mne dokázala omotat kolem prstu. První láska, první rozbušení srdce při pohledu na ní. Z přátelství se vyvinul cit nepostatelna. Cit, jenž dokázal tolik ublížit, když své "sbohem" řekla poprvé. Život se mi obrátil v základech, odešli s ním plány a skutečnosti, společně s lidskou silou a nadějí. Nebyla to fyzická bolest, avšak o to hlubší byla touha pociťovat bolest těla než-li duše. Citová dýka zaražena hluboko do mého nitra, kterou jsi mohla vytáhnout jen ty a tak zhojit veškerá rány, které jsi mi zasadila. Věděla jsi, že stačí jediné slovo a opět budu čímkoli budeš chtít.
Příšel den, kdy se na všechnu bolest zapomělo. Se zapoměním odcházela i láska, neboť se z tebe stala osoba, kterou dodnes nepoznávám. Člověk, který pochopil, že manipulací dokáže mnohé a že ideální loutkou bude právě ten, pro koho jsi tolik znamenala. Probdělé noci a hledání chyb v mé osobě, dlouhou tobu tak končili mé prázdné dny. Přicházela jsi s problémy a řešily jsme je společně, dokud ti nedošlo, že já nejsem ta osoba se kterou toto chceš řešit. Lekla jsi se? Změnila jsi se.
Z lásky se opět stalo přátelství, avšak mnohem křehčí než sis uvědomovala. Lámala jsi ho kousek po kousku a pouhým slovem jsi vše lepila zpět. Vždy jsi kopla a nechala mne dát se bez tvé pomoci opět dohromady. Ty jsi nepotřebovala moje přátelství, chtěla jsi jen někoho ovládat. Přátelství z mé strany začlo ochabovat a chladnout s každou tvou lží a přibarvením skutečnosti. Každý tvůj falešný pohled a prosba o pomoc ve mne už vyvolávala jen vztek. Udělala jsi znovu tlustou čáru a postupem času možná opět budeš hledat útočiště. Neubližuješ jen mne, hledáš si další své loutky, ale stárneš a tvé herecké schopnosti s tebou. Až se opět zeptáš jestli si za tuto situaci můžeš jen ty sama. Neodpovím ti kladně, avšak ani negativně. Již ti neodpovím na jedinou z tvých otázek, nebudu ti odrazem ode dna, ani člověkem, jenž se tě zastával a bránil, když ti docházely síly.
Od lásky k nenávisti je tenká čára. Od přátelství k nezájmu ještě tenčí. Ublížila jsi, zklamala. Několikrát. Chybovat je lidské, odpouštět božské. Nejsem Bůh, ani hlupák, jenž ti bude dokonce života odpouštět, kdykoli opět utečeš ve chvíli, kdy tvé přátelství potřebuji. Buď tedy jednou z davu. Ta neviditelná a svým životem pro mne již nezajímavá. Sbohem....