Květen 2014

Odraz

20. května 2014 v 20:47 | Citronek |  Vaše témata
Na pohled táž osoba avšak sejdeš-li z očí stáváš se temným stínem mé osobnosti. Nechápu vlastní činy, nebot nejsou úplně mé. Konáš za mne, ubližuješ. S úsměvem procházíš mezi lidmi a odhaluješ své uměle vytvořené EGO společnosti. Odmítám tento postoj, avšak pozastavím-li se nad ním, je již pozdě cokoli měnit. Působíš na okolí svou namyšleností, arogancí a prosazuješ si neústupně svůj názor. Máš mé jméno, mou podobu a úspěchy. Několikanásobně své malé životní úspěchy zveličuješ, ale odpověz mi jednoduše - proč?
Podcenovali nás, nevěřili nám a shazovali nás. Avšak my nejsme jako oni, vid? Nemusíme se předvádět a povyšovat nad nimi. Známe své úspěchy a jakou mají pro nás váhu. Bojovali jsme na různých frontách. Od ztráty nejlepšího přítele, nemoci, zklamání až po úspěchy v životě. Máme býti na sebe pyšní, nikoli tím krmit hladové krky závistivých lidí, jenž čekají na naši namyšlenost, aby nás mohli znovu začít shazovat. Nejsme tací!
Mé milé svědomí, za tou chladnou stěnou nazvanou zrcadlem ti hledím do chladných očí a hledám důvod, proč svou bolest a touhu co držíme v sobě, vynášíš hrdinsky do světa. Vidím naše hříchy, provinění a nečisté hry, které jsme na našich frontách rozehráli a dohnali úspěšně do matové situace nečestného vítězství. Nemáme spojence, máme rány a poučení. Jsme jedno tělo, dvě duše, tisíce zkušeností. Naší výhrou není býti lepší vzhledem k ostatním, vítězíme pouze tehdy, kdy víme, že naše hra byla čestná a získali jsme na cestě životem pevného spojence. Dokud tak neučiníme nemáme právo býti ciniky.

Stalo se

17. května 2014 v 20:30 | Citronek |  Vaše témata
Vzpomínka. Dívám se zpět 14 let. Vše bylo jinak. Mezi námi bylo ještě mnoho milovaných lidí. Slýchávat o světě dospělých bylo dobrodružstvím, stejně tak jako jakákoli fantazie a výplod mé mysli. Nebylo tu tolik věcí, událostí a život plynul jinak, bezstarostněji - řekla bych. Rozhodování se mezi hračkami, barvou pastelky nebo výběrem hry bylo nejtěžší na celém dni. Nyní se rozhoduji při každé příležitosti a vím, že cokoli udělám ovlivní mnohé, i když se to na první pohled nezdá.
Hraní si ve školce, na vše jsme byli dva. Proto bylo vše o tolik lehčí, nebot mne mou cestou života vedl opravdový přítel. Od hradu z písku, obrovského kornoutu sladkostí, až po den otevřených dveří tu stále byl se mnou. Od malička. Odřená kolena, pády ze stromů, ztracené hračky, nezapomínám. Možná je vše poznamenané tragédií, jenž nás potkala. Zcela jistě to byly nejcennější vzpomínky, nebot v nich byl on.
Šnečci. Oddíl ve školce, nejkrásnější období života. Neuměli jsme číst, psát, počítat a bylo nám krásně. Již tenkrát jsme totiž věděli co znamená slovo přátelství, věděli jsme, že jsme tu jeden pro druhého navždy. Bohužel, naše "navždy" přišlo až moc brzy a já dodnes vzpomínám na chvíle, kdy jsme byli malý. První jízdy na kole, šplhání do oken, házení bahna sousedům na balkon, což nám přivodilo dalších nespočet průšvihů, ale vždy končili stejně - naší radostí, rozhořčení rodičů a domácím věžením. Ale zpětně můžu s klidem říci, nelituji ničeho, nebot moje dětství bylo užito naplno a s tím nejlepším kamarádem, kterého si člověk může přát.
Vzpomínám na tebe kamaráde, navždy v srdci. Od plen až do školní uniformy. RIP Luke..

Odolatelné pokušení

17. května 2014 v 20:17 | Citronek |  Přítomnost
Nepříjmené překvapení tě opět vidět déle než je nutné při náhodném setkání. Trávit noc ve stejné místnosti, ráno se probudit a vidět tebe. Nenaplnuje mne vztek, zlost ba ani nenávist vůči tobě. Vše je to o prázdnotě, dostat tě ze svého život, z hlavy a vymazat veškeré vzpomínky. Vše okolo tebe bylo tak zamotané a nic nedávalo smysl.
Zvonil telefon a na něm tvoje jméno, můj pohled byl čistě cinický, bylo mi jasné proč voláš. Dlouho mi člověk nestál za to ho ani pozdravit, to ale nebyl tvůj případ. Vlastně dosud nevím, co mne přimělo hovor zvednout, avšak slova už nepřicházela. Přežít v tvé společnosti 24 hodin, bylo kraj meze kterou dokážu snést. Kdyby jsi věděla kolik věcí mne napadlo při pohledu na tebe. Bláznivé a přitom pro mne nesnesitelné. Ptají se na názor, vůči tobě mi došla slova dávno. Nebudu-li tě nazývat chybou, nepříměju-li se k tomu opět rozdělit cestu, kterou na těch pár hodin osud opět okrajově spojil, nedokážu se odtrhnout z místa. Jsem jinde, vím že jsem jinde. Ale něco ve mne tvůj pohled stále láme. Není to přátelství, kamarádství a v žádném případě láska. Vím moc dobře jak ten cit vypadá a toto do ní má opravdu daleko. Co je vlastně ten blok v mé hlavě, když mne cosi nutí s tebou mluvit, chovat se slušně a vstřícně? Vychování, to ano. Avšak ani to nezmůže tolik. Vnitřní pocit, nebo možná vděk. Možná tento článek jednou budeš číst a možná se dozvíš jednu věc, kterou ti do očí říci nemůžu. Patří ti jedno obrovské díky, nebot ve chvíli kdy mi bylo nejhůř, ačkoli jsem opět spadla ještě níž, jsi mi dala nepřímo sílu bojovat o lásku. Smutné na tom všem je, že vidět tě brečet, trápit se ba dokonce se i radovat se mnou nehne. Stačil mi jediný den, abych si uvědomila, to co jsem již tušila dlouhou dobu. Naše cesty jsou daleko od sebe a já v tom mám své obrovské štěstí, nebot mou cestou se propletla osoba, jenž je mi vším. Děkuji ti. Děkuji za otevření očí, za uvědomění si priorit. Tak sbohem do příštího vteřinového, náhodného setkání, jež proběhne mlčky a nevědomky.

Svoboda

6. května 2014 v 21:01 | Citronek |  Přítomnost
Svoboda. Pocit, při němž si uvědomujeme kým jsme. Dokážeme si určit své priority a možnosti dle svých životních cílů, žít klidný a ničím nekomplikovaný život. Kdy tedy nastává ten životní zlom v němž je člověk opravdu svobodný? Je symbolem volnosti možnost oddávání se svým nejdivočejším rozmarům, odepsání ztrát a jít dál bez ohledu na své okolí? Nejdříve musím osvobodit své vlastní svědomí, odpoutat se od minulosti a poučit se ze svých chyb. Odpoutat se od lidí, jenž mne drží zpátky v mém rozvoji. Dokážu-li si vytvořit vlastní názor a ten následně v životě uplatňovat, mohu si vydobýt nárok, být samostatnou osobností. Oproštěním se od negativních vlivů svého okolí, je pouhým začátkem. Postavit se na vlastní nohy, býti samostatným člověkem, toto je správná cesta ke svobodě. Silný charakter a vlastní názor. Dva základní kameny pro stavbu osobitého charakteru. Je-li člověk snadno ovlivnitelný, nikdy se nevymaní z vlivu svého okolí. Nepocítí tak hořko-sladkou chuť touhy po úspěchu. Mnoho bojů a válek bylo vedeno právě za pravdu. Pravda jediného člověka, jenž ovládal území a za cenu lidských životů se ji snažil prosadit. Z historie tak vyplývá jedno velmi zřejmé ponaučení. Chceme-li býti svobodní, musíme se bít. Osamostatnění se, je prvním krokem. Vydělat si na vlastní bydlo, potravu a ošacení. Zbavím-li se strachu, mohu mít vše po čem toužím. Síla je ve mne, odpověď je ve mne a jen já jsem odpovědí na veškeré mé hledání. Já jsem cíl a já jsem odpověď. Nikdy to není nikdo zvenčí. Stačí jen chtít a dosáhnu čehokoli. Svobodné tak musí být především mé vlastní uvažování.