Červenec 2014

Únava

9. července 2014 v 21:49 | Citronek |  Přítomnost
Půlnoc. Oční víčka těžknou, v místnosti je téměr nedýchatelno. Lapáš po dechu, dostáváš vzpomínky a přemýšlíš co se bude tento den dít. Opět se probudíš a začne každodenní rutina, která tě dovádí k šílenství. Pozastavuješ se snad už jen nad všemi životními překážkami, které ačkoli ti znepříjemňují život, alespoň zpestří tvé nudné dny. U postele sklenka vody, jenž zchladí tvé vyprachlé hrdlo. Všude je ticho, v tvé vlastní mysli se o slovo hlásí několik vnitřních hlasů, které působí poněkud zmateně. Na vše se objevuje několik řešení, ačkoli je více než možné, že ani jedno není správné.
Blázníš. Nahláváš si, že dokážeš všechno zvládnout sám. Přeješ si tolik spasit svět, že přicházíš o vlastní rozum. Slyšíš zvuk tikajících hodin, nervozita opět funguje. Člověče, Ty máš strach! Nezvládáš to a bojíš se vše přiznat. Sotva usneš, hned musíš vstát a žít, jít životem a řešit veškeré překážky, které jsou ti osudem nachystány. Schováváš svůj obličej do dlaní a modlíš se v zázraky, jenž se nikdy neodehrají. Přesto všechno nepropadáš bezmoci. Sděl mi tedy, kde bereš sílu, každé ráno vstát? Celé noci nespíš a ve dne se nezastavíš. Energie z tebe srší, snad neunikáš do podsvětí. Uzavráš smlouvu s ďáblem a tvojíš si vlastní realitu?
Nikdo ti nemá nic za zlé. Přeješ si najít slova útěchy a vidinu světlé budoucnosti, tak z toho vše čerpáš? Doufání v lepší zítřky, jak komické. Mnozí již tuto situaci vyřešili jinak, zaplatili krví a jejich jizvy jim toto budou navždy připomínat. Jejich slabost, strach a hlavně vzdaní se vlastní hrdosti. Nečekáš obdiv, přitom se zpovídáš mezi řádky a tiše doufáš v nalezení spříznené duše. Hledáš-li najdeš, zde však je opět ta stejná otázka času jako každé ráno. A teď již odejdi, zavři svá víčka a hledej klid. Až se probudíš, vše bude možná trochu jinak...

Neznámá

8. července 2014 v 15:10 | Citronek |  Přítomnost
Tajemný výraz až přímo k nepoznání od ostatních. Uzavřená mysl na níž nepůsobí téměř nic. Ztrácím se v myšlenkách a v tvých slovech, na které čekám dlouhé minuty, ačkoli se zdá že to trvá celý život. Hltám každou frázi a jen při představě tvé společnosti můj úsměv nezůstává v klidu. Unikla jsi přes bariéru, která byla pro tyto případy stavěna. Pojď blíž ať tě lépe poznám. Chci vědět co je za tím vším rozruchem, jenž si mi způsobila. Byla jsem si jista, že toto se znovu nemůže stát, že ke mne se další nikdy nedostane. Přesto jsi proplula s ledovým klidem a hraješ dál svoji hru od které neznám pravidla.
Chtíč stoupá spolu s nepochopením situace. Vyměňuji úsměvy, pohledy a přitom nevidím tvou tvář. Co plánuješ? Jak spoutaná dokáže být duše člověka, jenž navzdory osudu dokázala vše obrátit ve svůj vlastní prospěch?!
Tvůj charakter je mnou zatím nepoznaný, tím mne však láká o mnoho více než jakýkoli jiný. Hrát hru s nejistým koncem a překvapivým průběhem umí málokdo. Procházím tenké ledy po kterých musím našlapovat po špičkách a upíjet z alkoholického zdroje, abych se alespoň na chvilku tobě přiblížila. Chci tě vidět a vědět o tobě každičký detail. Převrátit skutečnost a osud na mou stranu a z loutky se stát mistrem v ovládání tebe samotné. Dovolíš mi snad někdy, dostat se ti úplně pod kůži? Vpít své jméno do tvé mysli, aby první na co ráno pomyslíš byl můj pohled a třeba i to políbení s nímž budeš večer usínat? Ráno, až se probudíš, všude bude prázdno. Žádný vzkaz a přesto budeš vědět, že to co se v noci odehrálo nebyl sen, ale jen další kapitola, jenž stále není uzavřená a tvoří tak další kámen již tak zmateného života. Nehraji vysoké hry, ale s tebou je to jiné. Proč Ty jsi jiná a nepodléháš překážkám, které nastavuji, aby jsi se ke mne dál nepřibližovala? Těším se na další večer. Kdy opět zazvoní zpráva u které bude tvé jméno.

Řekni kdo jsi...

8. července 2014 v 14:06 | Citronek |  Vaše témata
Parné léto a kalendář ukazoval den 13.srpna 2012. Již samotné ráno mělo úplně jiný nádech než-li všechny ostatní. Byl to velký a mé podvědomí to tušilo dlouhou dobu. Prvni slečna, která probudila vše co dřímalo hluboko uložené pod zámkem a velmi dobře hlídané. Exploze pocitů v jediném okamžiku. Jeden polibek a otevřela se komnata zatím nepoznaná, cizí a přesto tak kouzelná, že nešla slovy popsat. Právě v tu chvíli přišlo obrovské dilema, neboť jsem ztratila ponětí o tom kdo vlastně jsem.
Hledat své pravé já půl roku. Boj, který dokáže vytvořit drama nejen v jednom životě. Pochůzky po barech, opíjení se do němoty a odnášet jiné slečny do lože, brzy ráno vstát a beze slova odejít. Zanechat tolik bolesti, jen kvůli přesvědčení co se vlastně děje. Spása přišla v podobě slečny, která hraje vysokou hru s mými city dosud. Překrásné období, jenž střídají bouřky a opět vysvitne slunce. Ženy dokáží ublížit už jen mlčením, protože nacházíte důvod a nemáte jediné vodítko. Se sklopenou hlavou hledáte odpovědi na zemi, ve vzduchu nebo uvnitř sebe. Pravdou je, že čas ačkoli způsobuje bolest, paradoxně duši léčí. Bez odpovědi a bez správného rozhodnutí, čas se nezastaví. Našla jsem sebe, téměr po osmi měsících, jsem tak dokázala zdvihnout hlavu a hrdě říci kdo jsem, čím chci být a za co v životě budu bojovat. Nejsem stín, který předpovídá široká veřejnost. Shledávám lidi, kteří mne odsuzují, jiní fandí a další berou mé rozhodnutí jako samozřejmost. Tajit toto celý život není řešení. Tak hrdě vpřed vykročit a říci: "To jsem já, neměňte mne, neboť takovou chci být. Šťastnou."

Výzva

4. července 2014 v 15:55 | Citronek |  Přítomnost
Paradoxní, když se člověk zaplete s dotyčným o kterým si myslel, že bojovat s jeho stínem bude do konce svého života. Teď stojím ve světle skutečností, jenž mám objasněnou z tolika stran. Jde zde konečně ta skulinka, která ukazuje směr k vysvobození. Pohrávám si s myšlenkou, že jakmile ucítím čertvý vzduch nadechnu se jednou a možná i naposledy. Zajímal by mne pocit, kdy tělem projde kulka a najednou je fyzická bolest silnější než ta psychická. Nicméně představa, že se toto stane je natolik odstrašující, že budu dýchat dál, neboť je zde mnoho důvodů proč vlastně toto dělat.
Svaly povolili své sevření a nechávají mne se v klidu pochybovat. Myšlenky plynou a konečně se zde objevují veselé myšlenky, nikoli vzpomínky které ubíjejí mojí duši při vědomí co se kdysi událo. S čistou hlavou je zde další den a já se těším na svůj zdroj energie, i když se obávám, že včerejší odpoledne zde bude mít svou dohru. Moment! Obávám? Velmi polemizační okamžik, nevím co cítím, ale vím že vycouvat nechci v žádném případě. Vstříc poznání budu tedy kráčet a pozorovat svět kolem sebe. Lidi, kteří žijí a dýchají, mají své problémy a přesto se drží na nohou. Mnozí si prošli peklem a na tváři mají úsměv. Velmi dobře si vzpomínám na chvíli, kdy mi jistý lékař řekl, že mi v životě zvývají tři měsíce. Nikdy ten čas tak rychle neutíkal. Na tuto myšlenku jsem byla sama, dodnes ví jen pár lidí, co se opravdu v tomto období dělo. Mojí nejbližší a nejvěrnější přátelé. Avšak i oni toto věděli, až ve chvíli, kdy se můj organismus začal vzpamatovávat. Můj boj byl férový, za dobré chování možnost žít dál. Přemýšlím tedy, z jakého důvodu tu znovu jsem, neboť se poněkud ztrácím ve smyslu bytí zde. Ve všech případech, je léto a úsměv se musí provětrat do chvíle, než začne mrznout a padne na všechny nostalgická náladu, co vše se jim tento rok nepodařilo.

Bezmoc

4. července 2014 v 14:36 | Citronek
Příchod fáze, kterou tak s nelibností nazvývám zmateností. Můžu dny a noci propřemýšlet nad skutečností, která nastala. Kde jsou chyby a jak je napravit. Bohužel život není software, abych našla špatný kód v programu a vše jelo řádně a zacykleně opět dál. Chci se smát, držet tě za ruku a životem kráčet hrdě, neboť mám tebe. Místo všeho, mé srdce pláče, tvá ruka se odtahuje od mé a životem kráčíme s hanlivou zlobou, jelikož stále nevím co se přesně děje. Jako dar do života jsme dostali slova, proč je tedy nepoužít, když by vyřešily mnohé? Proč hledat tíhu v lehké váze?
Nevyjádříme pocity činy, slovy a tak přemýšlíme jaké máme další možnosti. Neboť láska je tolik křehká věc a na tobě jde vše tolik vidět. Jde vidět, že se trápíš a mne to rve srdce, vím že hledáš cestu, ale přesto se stále držíš záchranného bodu. Vše co říkám, odchází z rány srdce, jenž každou chvilkou krvácí víc a víc. Jsi mi láskou a přesto otevřenou ranou, stojíš naproti mě, v rukou držíš kolík, kterým jsi mi probodla srdce. Hledíš mi do očí a v tuto chvíli se svět nás dvou zastavil. Hledáš další možnosti, ale stále tu jsou jen dvě. Necháš-li ránu prázdnou a odejdeš zabiješ vše do nenávratna. Najdeš-li pomoc, stále je možnost stát u mé postele a pohledět mi opět do očí a najít odpověď proč se tohle děje.
Jediné na co se teď zmůžu, hledám způsob a místo k přemýšlení, protože opravdu nevím co dál. Nové místo, nová země a čistá hlava je poněkud lákavější než trápení se na jednom místě. Čas prý vše vyřeší za nás, obávám se, že mne času ubývá poněkud rychleji než tobě. Mé tělo stres nezvládá a vytváří si v sobě nepřítele, na kterého nemá dostatek bojových jednotek. Najdu klid, možná v zahraničí a možná na onom božském světě, kde na tebe budu hledět z výšky jak jsi konečně šťastná a netrápíš se. Miluji tě...

Nestíhám, nestačím

3. července 2014 v 13:39 | Citronek |  Přítomnost
Slečny krásné a ty jejich úsměvy. Lepší než sluníčko v mrazivé zimě, když upíjíte váš horký nápoj a užíváte si sladkého pocitu okamžiku. V uších hravé tóny, které vám dodávají spousty endorfínu do těla a najednou jste načerpali energii a sami nevíte z čeho. Plno síly a Váš vlastní úsměv. Přiznali jste si jak vše je a spadl z Vás obrovský balvan. Jen víte, že vše budete muset otvírat ještě jednou, ale to již neřešíte. Každou chvilkou se vydáte napříč svému osudu, který už je stejně napsán vyšší mocí.
Všude je jich mnoho, předvádějí se a těla jim tanční. Nemůžete se vynadívat na tu krásu, která Vás obklopuje. Svádí všechny pohledem a Vy stojíte jak pitomec a hledíte na ně. Výběr je nekonečný, nač si tedy vybírat jednu? Každá má své kouzlo a jen důkladným průzkumem se dá zjistit co za tajemství v nich dříme. Pustíš jednu ruku a chytáš se druhé, nestíháš oční kontakty, zprávy a cokoli co se děje kolem tebe. Čas utíká a na myšlení není čas. Osobně vysílám vyzívavé pohledy na všechny slečny ve svém okolí a čekám na jejich reakce. Některé se chytí a propíšeme celou noc.
Máte na dosah tolik možností a držíte se zarputile jedné jediné a opatrně našlapujete podél zdi, aby jste neprobudili jakékoli zlé dojmy a pocity. Očekávání depresí a provinilosti se najednou nekoná, cosi se ve Vás zlomilo a najednou vstřebalo. Co se tedy opravdu stalo, že blokujete vlastní osobnost před pravdou, která právě nastala? Nebádejte, užívejte si prázdné hlavy, čistých myšlenek a běžte dál. Neotáčejte se. Člověk, kterého jste za sebou nechali, za vámi buď poběží a nebo zůstane stát a obejde se bez Vás. Obojí je řešení se kterým nepohnete a Vy to víte.

Historie

2. července 2014 v 14:15 | Citronek |  Přítomnost
Nastavení cinického úsměvu a v hlavě vzpomínky. Máš pocit, že se vše začíná opakovat. Chystáš se napravit staré chyby, ale uvnitř sebe začínáš tušit, že rozhodnutí padne stejné. Nevíš jestli máš určitě věci udělat a postavit se jim čelem, neboť dobře víš, že tolik síly v tobě v tuto chvíli není. Bojová fronta o lásku je již zaplněna několika pěšáky a ty jsi generálem s prázdnými dlaněmi. Jediné co v tobě utužuje minimalní přesvědčení o výhře, je respekt vůči vlastní osobnosti. Odhodlání se postavit před minulost a nedovolit ji opět se probojovat do přítomnosti je silné, avšak sílí každou vteřinou.
Hledíš do stropu a stává se z tebe loutka beze slov, slyšíš zvuky hodin, jenž tě okrádají o svobodu myšlení a objektivnost pohledu na svět. Přemýšlíš. Nechceš konat, ale ničemu se již nebráníš. Chyby se stávají a přiznáváš sobě samotné, že se z nich možná ani poučit nechceš. Vše se opakuje až s neskutečným množstvím arogance v příběhu, který jsi pokládala za již ukončenou kapitolu. Opět ji otvíráš, bereš do rukou pero a začínáš slovy "Tohle se stát nemělo.". Až přijdeš, opět usedneš k deníku a budeš psát pokračování, ať vše dopadne jakkoli. Ze své židle vstáváš už jen z povinnosti a se snahou dobít síly, které tolik potřebuješ. Investice energie bude vyčerpávající, přemáhat se s nejistým výsledkem a snahou.
Kéžby jsi věděla, že toto všechno jednou tvá milovaná ocení. Že ti pohlédne do očí a s obdivem tě obejme. Nedopustí, aby se ti cokoli stalo. Čekáš kdy se dozvíš cokoli co by toto změnilo. Opět ten cinický úsměv, který je důkazem, že nic takového se opravdu nestane. Neplač. Nic v životě za slzy nestojí, krom radosti, které ti nebylo dopřáno již dlouhou dobu. Neubližuj si, nevzdávej se. Snaha napravit život začíná, nové kroky a strasti. Možná je právě toto řešení, které ti tu správnou cestu ukáže. Měj tedy oči otevřené a pouč se znovu, avšak naposledy. Rozhodni se přes bolest, neboť ani bolest netrvá věčně, jednou se tvá hodinová ručička zastaví a s ní i všechno tvé trápení.

Ovlivnění

1. července 2014 v 18:43 | Citronek |  Přítomnost
Stojíš v rohu a zakrýváš tvář. Ztratila jsi vlastní minulost a osud již nechápeš. Ostatní procházejí jako by jsi byla duch, lapáš po jejich pozornosti stejně tak po dechu je lapající člověk, jemuž plicí proletěla kulka. Máte stejné pocity, srdce na tisíc kousků a krvácení, jenž nejde zastavit. Avšak u tebe je to přeci jen trochu jiné, tvá krev stéká nepozorovaně a přestože je silnější než-li tepenné krvácení, žádná ztráta se nekoná. Srdce přestává splňovat správnou funkci a pomalu odumírá v nejhorších myšlenkách. Zase tolik jsi si toho nepřála viď? Hledala jsi pravdu i za cenu, že tě bude sužovat až z tvé mysli zbyde jen jemný a nepatrný prach.
Čekáš na okamžik, kdy přijde osoba a podá ti pomocnou ruku. Tak moc si to přeješ. Nepatrný úsměv, jenž by rozzářil celý tvůj den a zastavil všechnu bolest v každém kousku tvého těla. Svaly se trhají, kosti lámou. Tepny již své úkoly vzdaly a tak se pomalu sesouváš podél zdi a přestáváš vnímat okolí. Tvá první slza. Opět jsi byla přinucena odhalit svou slabost a nelze zastavit. Doufáš v zázrak a zázraky se nedějí. V očích okolí jsi za trosku, možná opilá či zdrogovaná, nicméně odsouzena na pokraj společnosti. Přesto se nikdo o tvůj příběh nezajímá.
Hrdě si chodívala s nosem vzhůru, měla jsi vše. Naplněný život plný sil, oporu a to vše zveličovalo tvé úspěchy. Pak stačila jediná rána, která se srazila k zemi. Nedokážeš se odrazit ode dna a už jen prosíš a žadoníš velmi tiše o ukončení tvého trápení. Zavíráš oči a usínáš. Léky působí, ampule je prázdná a ty odcházíš za světlem, jenž znamená energii tvého nového života. Jen ty však víš, že stačila jediná věta a vše mohlo být úplně jinak.