Prosinec 2014

Taktní mlčenlivost

26. prosince 2014 v 18:37 | Citronek |  Přítomnost
Definitivní sbohem.
Jaký životní paradox počítat s tím, že za každým první pozdravem musí být i ten poslední. Přitom právě rozloučení sebou bere tolik štěstí a obírá nás o čas, který nám život tak neúprostě velmi pozvolna odpírá. S každým nádechem, každou slzou a každým úderem srdce zabíjíme sami sebe. Na každou touhu a chtíč máme tisíce důvodů proč si je odpírat. Vždy bylo jednodušší říci, že něco nejde, než-li řešit důvod proč by jít mělo. Každý v nás má v sobě jakýsi blok za který se schovává a nahazuje tak pro společnost jakousi masku, že se ve skutečnosti nic neděje. Přitom v koutě počítá vteřiny za které tato touha pomine a budeme se moci znovu svobodně nadechnout. Ale víte co? Ta touha nikdy nezmizí.
Je přímo nemorální tázat se jaká je otázka života. Nikdo z nás ji nechce vědět, chceme slyšet jediné a to, že jsme zde jen pro jakýsi pocit radosti. Proč si tedy samotnou radost odpíráme? Proč říkáme sbohem člověku na kterého budeme myslet celý život? Proč tedy nenecháme taktně přivřená vrátka jakési minulosti? Proč vyřknout nahlas to tvrdé a zlostné "sbohem", kterého za několik chvil budeme litovat do konce života? Jsme lidi, pošetilost a zlost je nám vlastní a tohle je pouhý důkaz toho, že jsme schopni ubližovat i sami sobě, jen abychom ublížili ostatním.
Stát na rozcestí a stále bádat kterým směrem se vydat, jen abychom způsobili co nejméně chyb, abychom měli život co nejjednodušší za málo práce. Snová představa každého znás, ačkoli je až moc podobná pohádkám na kterých jsme jako děti vyrůstali. Možná se tímto přístupem snažíme marně vrátit do toho bezproblémového dětství, ze kterého jsme se tak rychle snažili dostat a stát se dospělými. Tolik bolesti a nepochopení. O kolik bylo snažší v dětství vzít co jsme chtěli a teď? Útrpně čekáme na okamžik, kdy si našeho života kdosi všimne a pomůže nám stoupat ke hvězdám a my jako pravý gentelmani se samozřejmě odvděčíme, jelikož nesneseme konkurenci, dáme se tu největší práci s tím potopit na dno člověka, který nám tolik pomohl. A poté? Uděláme stejnou chybu jako on - začneme vyzdvihávat ke hvězdám někoho, kdo nás srazí ke dnu, abychom si uvědomili, že existuje jistá taktní mlčenlivost, abychom mohli žít ve stínu vlastních přání a alespoň se zavřením očí prožívat to po čem tolik toužíme. Mít sílu, šarm a moc dokázat cokoli co bychom si přáli. Vrátit se do vlastního dospělého dětství.

Lev ve vlastních myšlenkách

25. prosince 2014 v 18:14 | Citronek
Probouzím se s kocovinou a můj první přítel ráno je tableta, která pomalu šumí ve vodní lázni. S hořkostí upíjím lok po loku a před sebou mám obraz tebe. Cynismus v hlavní roli, ne? Není tomu tak dávno co jsi mi položila otázku a já jí mám stále v hlavě. Paradoxně na ní stále neznám odpověď a s lehkou nadsázkou se jí možná snažím každý večer najít na dně whiskey s ledem. Fráze jako by padla z historického filmu o miliardářích. Znáš ten můj arogantní polovičatý usměv s pohledem za kterým se skrývá cosi co mám momentálně v úmyslu? Ovšem se znáš, naposledy kdy jsi ho viděla, jsi mi zaryla do mysli pochybnosti o mé vlastní osobnosti.
Šílím z toho když tu nejsi. Když jsi v mém životě nebyla vše mělo svůj řád a své místo. Přišla jsi a zavládl chaos. Chceš toho tolik slyšet a já se přitom nehodlám ujmout jediného slova. Zůstala tu po tobě obrovská díra, kterou postupně zaceloval čas a jako by jsi cítila, že už pomalu žiju svůj život dál bez tebe, jsi se opět ozvala. Teď odpověz Ty! Podívej se mi jednoho dne do očí a řekni mi pravdu proč jsi se vrátila, protože řeči o tom, že na otázky se má odpovídat už nestačí. Přeješ mi vyléčit se z čehosi a kýmsi, ale na druhou stranu nevidíš, že to už mne dávno netrápí. Ve skutečnosti mne netrápíš ani Ty, protože vím, že jsi v mém životě. Znovu. Na jak dlouho ale?
Tak málo vzpomínek a přesto jsou intenzivnější než kterékoli jiné. Dohnala jsi mě ze zoufalosti až do toho nejhloupějšího rozhodnutí v mém životě - dospět. Už několik let bojuju s osudem o vlastní život, možná jsi odměna za něco co dělám správně, nebo trestem za to kým opravdu jsem. Zjistíme to spolu, co myslíš? Chybí mi ten pocit doteku našich rukou, okamžik střetnutí našich pohledů. Možná ale jen možná toho chci až moc. Mířím vysoko a vždy tomu tak bylo, jen dosud nechápu proč se stále otáčím a dívám se na dno. Na dno minulosti, dno skleničky od whiskey. Zdá se, že mne znáš až moc dobře a přitom můžu přísahat, že nevíš nic. Připadá mi jako by jsi se prohrabávala mými myšlenkami, ale stále nevím co v nich hledáš. Vždyť přeci - všude jsi Ty.

Vánoce?

25. prosince 2014 v 0:45 | Citronek
Bez jediné vločky sněhu. Bez jediného tónu tvého hlasu. Přesto všechno se mne marně snažili přesvědčit, že jsou Vánoce. Víš, spousta materiálních věcí, tě dokáže potěšit a možná vykouzlit úsměv na tváři. Já však vím, že štěstí mi dokáže přinést jen chvíle s tebou. Znovu zažít okamžik, kdy jsi tu jen pro mne. Tolikrát ti můžu šeptat při pohledu do tvých nádherných očí jak moc mě mrzí, že tu nejsi. Tolikrát si můžu přát tě držet za ruku, aby jsi cítila, jak pravdivá jsou slova, která vychází z mého srdce.
Ztrácím se v myšlenkách, které hledají cestu za tebou. Vlastně ani nevím, jestli stojíš o to potkat se na společné cestě. Možná je to vše jen hra jejíž pravidla si špatně vysvětluju. Třebaže vše je jinak než to vypadá, nedokážu na tebe přestat myslet. Každá minuta myšlenek na tebe se tak intenzivně vrývá do srdce, že se bojím okamžiku až se do něj definitivně vyryje tvé jméno. V tuto chvíli ztratím hlavu, ztratím sebe a ztratím jakékoli racionální myšlenky. Stanu se loutkou, jejíž provázky budeš mít všechny omotané kolem svých prstů. Loutkou za kterou budeš mluvit hlasem, který bude vycházet z těch jemných rtů.
Vím, že až opět nadejde chvíle a já tě opět uvidím, budu toužit po tom zastavit čas a cítit tvojí blízkost na věčnost. Jsem naivní blázen, který věří, že si tě udrží od sebe dál svojí arogancí a sarkasmem. Přitom jediné co si přeju je mít tě u sebe co nejblíž. Bojím se, že mi odejdeš ze života a budu se muset tvářit, že jsi pro mne nic neznamenala a přitom se kolem tebe v poslední době otáčí celý můj život. Čekáš slaaká slůvka? Čekáš moje dvoření? Dej mi svojí ruku a slib, že tu mojí nepustíš. V tu chvíli ti snesu modré z nebe a udělám cokoli ti na očích uvidím - to je moje pravé já.
Osoba, která se skrývá za někým koho sama nezná, jen ze strachu, že ho někdo stáhne na dno. Člověk, který nedokáže otevřít srdce každému, protože ho nechce mít znovu zlomená. Dej mi slib, že spolu půjdeme životem a já ti dám vše na světě. Do té chvíle nečekej, neměň mě - nic horšího ode mne totiž nezažiješ. Poznáš-li mé negativní stránky a zamiluješ se do nich. V tom okamžiku já uvěřím, že Ty jsi ta pravá pro kterou já budu bojovat proti komukoli.
A víš ty co? Vím, že o tebe ještě bojovat budu. Ačkoli mne každá vzpomínka na tebe láme a utápí, nedokážu si bez tebe představit jediný den.

Egoismus na bodu mrazu

22. prosince 2014 v 19:55 | Citronek |  Vaše témata
Spočítej všechny hvědy na nebi, napiš její jméno na každou zeď na světě, pak si možná uvědomíš jak stupidní je myšlenka v tvé hlavě. Nechal jsi plynout čas a odejít vzpomínky. Odešli lidé, city a vzpomínky se uložily hluboko v paměti. Najednou jsi narazil na jednu zprávu a začala hrát její píseň, ta která ti jí připomíná. Její úsměv, vůni, gesta a pohledy. Zmatení.
Tolik jsi se rval s vlastním srdcem, nechtěl jsi otvírat minulost. Proč jsi to tedy udělal? Třebaže ti šlo jen o to jí vidět, v hloubi duše jsi věděl, že tu chybu uděláš. Přesto všechno jsi do poslední chvíle doufal v to, že odoláš - šel jsi.
Sotva se vaše pohledy střetly, vzpomínky vyplynuly na povrch - ztratil jsi sám sebe. Posadil ses vedle ní a s úsměvem konstatoval sarkasticky degradující poznámku. Nevnímal jsi co říká, ozvalo se něco dlouho nepoznaného, nezvládl jsi držet v sobě myšlenky a rozum, vše bylo jen o ní a o jejím úsměvu na který ses nedokázal ani pořádně podívat. Tolik sis přál si ho vrýt do hlavy, ale i toho jsi se bál. Na co si hraješ? Velký chlapec, který má mnohé jen pořádně neví co chce.
V ten večer ti to došlo. Došlo ti, že jsi ztracený ve vlastním světě, že máš strach jí opět ztratit, ale ještě víc se bojíš vpustit si jí znovu do života. Stojíš na rozcestí a ona už je míle daleko. Nevíš jestli čeká, možná v to doufáš, ale sám sobě přiznáváš, že kráčí po boku někoho jiného. Večer utíkal rychleji než by sis přál, tolik si jí toho chtěl říci, ale nedostal si ze sebe jediné slovo. Možná právě proto jsi chtěl, aby za tebe mluvili činy než-li slova. Odvahu si našel, ale vložil do nejvíc absurdního činu. Pusa na dobrou noc? Co jsi čekal? Že ti padne do náručí? Nepřemýšlíš! Vyděsil jsi sám sebe. Teď nepoznáváš vlastní charakter. Máš vůbec ještě nějaký?
Hraješ hru, ale pravidla určuje dávno někdo jiný. Sedíš a myslíš na ní, chybí ti. Je pryč, čte tyhle řádky a možná se usmívá, protože ví, že jí máš v hlavě. Tolik jsi se držel dál, aby jsi nebyl v této pozici. V pozici kdy píšeš slova, ale do očí nedokážeš říci jediné slovo. Ztratil jsi ji, ale Ty jsi jí vlastně ani nikdy neměl...