Taktní mlčenlivost

26. prosince 2014 v 18:37 | Citronek |  Přítomnost
Definitivní sbohem.
Jaký životní paradox počítat s tím, že za každým první pozdravem musí být i ten poslední. Přitom právě rozloučení sebou bere tolik štěstí a obírá nás o čas, který nám život tak neúprostě velmi pozvolna odpírá. S každým nádechem, každou slzou a každým úderem srdce zabíjíme sami sebe. Na každou touhu a chtíč máme tisíce důvodů proč si je odpírat. Vždy bylo jednodušší říci, že něco nejde, než-li řešit důvod proč by jít mělo. Každý v nás má v sobě jakýsi blok za který se schovává a nahazuje tak pro společnost jakousi masku, že se ve skutečnosti nic neděje. Přitom v koutě počítá vteřiny za které tato touha pomine a budeme se moci znovu svobodně nadechnout. Ale víte co? Ta touha nikdy nezmizí.
Je přímo nemorální tázat se jaká je otázka života. Nikdo z nás ji nechce vědět, chceme slyšet jediné a to, že jsme zde jen pro jakýsi pocit radosti. Proč si tedy samotnou radost odpíráme? Proč říkáme sbohem člověku na kterého budeme myslet celý život? Proč tedy nenecháme taktně přivřená vrátka jakési minulosti? Proč vyřknout nahlas to tvrdé a zlostné "sbohem", kterého za několik chvil budeme litovat do konce života? Jsme lidi, pošetilost a zlost je nám vlastní a tohle je pouhý důkaz toho, že jsme schopni ubližovat i sami sobě, jen abychom ublížili ostatním.
Stát na rozcestí a stále bádat kterým směrem se vydat, jen abychom způsobili co nejméně chyb, abychom měli život co nejjednodušší za málo práce. Snová představa každého znás, ačkoli je až moc podobná pohádkám na kterých jsme jako děti vyrůstali. Možná se tímto přístupem snažíme marně vrátit do toho bezproblémového dětství, ze kterého jsme se tak rychle snažili dostat a stát se dospělými. Tolik bolesti a nepochopení. O kolik bylo snažší v dětství vzít co jsme chtěli a teď? Útrpně čekáme na okamžik, kdy si našeho života kdosi všimne a pomůže nám stoupat ke hvězdám a my jako pravý gentelmani se samozřejmě odvděčíme, jelikož nesneseme konkurenci, dáme se tu největší práci s tím potopit na dno člověka, který nám tolik pomohl. A poté? Uděláme stejnou chybu jako on - začneme vyzdvihávat ke hvězdám někoho, kdo nás srazí ke dnu, abychom si uvědomili, že existuje jistá taktní mlčenlivost, abychom mohli žít ve stínu vlastních přání a alespoň se zavřením očí prožívat to po čem tolik toužíme. Mít sílu, šarm a moc dokázat cokoli co bychom si přáli. Vrátit se do vlastního dospělého dětství.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama